1962 Czechoslovakia Interviews & Profiles

1962: A Profile of Hana Růžičková, the 1961 ČSSR Champion

Hana Růžičková didn’t want to be a gymnast. She dreamed of wearing white skating boots, but when those boots never materialized, she started gymnastics in 1956 at the age of fifteen. By 1960, she was a member of the Czechoslovak team that won silver at the Rome Olympics, and one year later, in 1961, Hana Růžičková was the surprise champion of the Czechoslovak Championships. (Věra Čáslavská fell off beam, and Růžičková was able to capitalize on it.) 

What follows is a translation of a profile on Růžičková. It was printed in February of 1962, a few weeks after her win at the 1961 Czechoslovak Championships. Not only does it tell the story of a gymnast from a small village who had to balance work, training, and a long commute, but it also raises broader questions, such as: At what age should athletes start special training?

[Note: The age at which Růžičková started gymnastics sometimes varies in articles. For example, the report on the 1961 Championships suggested that she started in 1958.]

It is never too late

She was born in Třebotová, four kilometers outside Radotín. She graduated from elementary school of eight years in the village. She continued in the neighboring village, the next grade of her education; after graduating from high school, she found a job in Vysočany. She still lives in Třebotová and will live here unless she marries somebody and moves somewhere else. Maybe not even that. She likes everything here; she grew up here, is not unstable, and likes security and safety. Maybe she’s a little out of trends and fashion, even though she wears a furry plaid skirt and a seven-eighths plush coat, dances the Charleston, and goes to Semafor theatre. She inherited some of that endurance from her father; the rest she gets from sports.

Hana Růžičková owes everything to her father, who brought her to sports practice. For years, he was the leader of the Třebotová trainees; already, as a little girl, she was in the gym more than at home. Father took Hana to all the major gymnastics competitions. However, her wish was to skate; her dream was to have white figure skating boots. She thought the art of ice skating would appear overnight. It didn’t because neither did the boots. She had to wait until she was fourteen to get them. Then it was too late to start.

Late? It is never too late. There are often passionate discussions between gymnastics and sports experts about when one should start with special training. Some keep lowering the age limit (look around the world, we have to keep up), while others rely on doctors (we must not interfere with developing a young body). The new national champion started gymnastics at the age of fifteen. Did she dazzle and amaze the first time? Not at all! Just by pure luck, back in 1956, her first visit to the youth sports school in Karlín was also not her last. Vít Matlocha noticed her there and introduced her to his wife.

Hana was always looking for better ones and eager for practice. The trainer accepted her but still hesitated. Novická was fat and lacked many other characteristics. However, she got the attention with two qualities: relaxation and fun. Both together were a good start. She started training with the Matlochas. Although she had an overload of desire to tear everything down at once — she still struggles with it to this day — she did not proceed quickly. She could only commute twice a week; the girls in Prague trained almost daily. That’s why Hana never won anything or appeared among the winners. She didn’t mind much; many said that she only does gymnastics to burn off excess energy and for the joy of movement.

No ambitions bound the young girl with the strict rules of sports life. The holidays came with them the part-time job at the hop fields, which offered a tasty reward after, in the evening. The chubby gymnast welcomed the need to limit training to a minimum in her final school year. She visited the AZKG gym only for pleasure. Her days took on a different meaning. And yet, the title Uneven Bars with the inscription ŘIM 1960 [Rome Olympics] appeared on the graduation board next to her photo. It was a joke at the time, but it was only then that Hanka wanted to wear the national team clothing for the first time in her life.

After graduation, coach Matlocha went to see her father and told him: if Hana practiced adequately, she could join the team in a year. She didn’t quite believe it herself. But she went for it.

Then came the match with the GDR in 1959 in Mariánské Lázně. She was the second alternate with a fragile hope of participating in the contest. And yet Eva Bosáková did not start after returning from Italy; Věra Čáslavská sprained her leg. Libuše Honzíková, the first alternate, was injured the day before the event. The whole time, Hana wanted to participate, but suddenly she was afraid. However, it didn’t turn out the worst. That’s how she got into preparing for the Olympic Games.

This is how it often happens: The chairman of the graduation committee shakes hands while saying congratulations, the dance party follows, meetings are scheduled; at home, books are tucked into the lowest drawer or thrown on the table for the younger brother, and with the thought that studying period is finally over, the future is directed only a week ahead. Not to offend Hana: it was two years — until the Olympic Games. Dad saw broader horizons. With loads of experience working in physical education, he knew the possibilities of young people and the growing need for qualified physical trainers. He pushed the Institute as the best option. But Hanka didn’t even want to hear it. The fresh graduate lacked wisdom and obedience. Today, she has a different opinion and will study remotely.

At the department of motors in the Klement Gottwald Automobile Factory in Vysočany, a new scheduler has come to the planning department. She is not a lousy employee; some people have a passion for sports. Srch, Záhořík, Bystřický and the others know that her exercise is no fun; they know that Hanka gets up before five every day, spends an hour on the bus and train, another hour on the tram. She repeats this routine in the evening after work and after training in reverse order. They also know that Hanka is as precise and conscientious at work as she is on a beam; she never leaves anything behind, even when she goes to a training session or a sports event. When she returns from somewhere, she talks about it at the meetings of comrades. Now she has also started doing physical exercises; the girls are all crazy about it; if only the boys didn’t smirk at each other on her performance. So they like her at the factory and keep their fingers crossed. Just like before Rome…

She was looking forward to the Eternal City but still needed to decide if she would go there. She used to be seventh, eighth in the warm-up event. Libuša Honzíková’s injury allowed her to leave and participate. Hana was shocked even before she left and even more there on the spot, especially in the Olympic village, among so many famous people, each of whom meant something special in the world of sport. Bažant!

And then came the Baths of Caracalla [where gymnastics at the Rome Olympics took place]. The first was uneven bars and Hana’s weakest there. Before she got on, she desperately wanted to find a corner to curl up in and cry, but there were people everywhere.

In gymnastics, a superstar that was not previously known cannot appear overnight. The principle applies that you must have a bit of talent and much hard work right after. Hanka Růžičková trends up slowly but steadily. However, she lacks strength. She spends a third of her training with strengthening exercises. She is slow. She runs in the gym, outdoors, during training, and on Sundays in the forest behind Třebotová. Uneven bars are her weakness; she didn’t know a single skill that was needed for the world championship routine at first! She argued while crying that she wouldn’t learn it, but she fought with the routine repeatedly. It wasn’t unusual at the first practice session, but she got the second-best mark at the national championship.

Hanka was not expected to win the championship. Insiders were convinced that she would be an equal competition to the best, but there was Bosáková as a multiple champion and Čáslavská. Currently, our best gymnast [i.e. Čáslavská] has not yet won the title… Růžičková is confident in the compulsory routine — that is her passion and love. In her free time, she was helped by luck or, somewhat, the bad luck of others. Mainly the fall of Věra Čáslavská from the balance beam. But still, Hana deserved to win! They belong to our strong four, and the one with the strongest nerves could win at any given moment.

This time it was Hanka. But she didn‘t have that title considered when they calculated her retirement fee.

Stadión, February 23, 1962

Nikdy není pozdě
Stadión, 23. února 1962
Narodila se v Třebotově, čtyři kilometry za Radotinem, vychodila v rodné obci osmiletku, v sousední jedenáctiletku, po maturitě si našla zaměstnání ve Vysočanech. V Třebotově bydlí pořád a bude tu žít, pokud se snad neprovdá jinam. Možná, že ani to ne. Má tam všechno ráda, vyrostla tu, není nestálá, přelétává, proměnlivá. Snad je trochu nemoderní, přestože nosí chlupatou kostkovanou sukni a sedmiosminový plyšový kabát, tancuje charleston a chodí do Semaforu. Něco té vytrvalosti zdědila po otci, ostatní získala při sportu.
Hana Růžičková za všechno vděčí tatínkovi, který ji přivedl ke sportu. Leta náčelníkoval třebotovským cvičencům, v tělocvičně byla protože malička víc než doma. Bral Hanu na všechny velké gymnastické závody. Jejím přáním však bylo bruslit, snem bílé krasobruslařské boty. Myslela, že umění jezdit přijde s ním. Nepřišlo, protože nepřišly ani boty. Na ty si musela počkat až do čtrnácti let. Pak bylo pozdě začínat.
Pozdě? Nikdy není pozdě. Mezi gymnastickými odborníky se vedou často vášnivé diskuse a sporty, kdy je nejvhodnější začínat se speciálním výcvikem. Jedni stále snižují věkovou hranici (podívejte se po světě, musíme držet krok), jiní se opírají o lékaře (nesmíme zasáhnout rušivě do vývoje mladého těla). Nová mistryně republiky začala se sportovní gymnastikou v patnácti letech. Že hned napoprvé oslnila a udivila? Vůbec ne! Jen náhodou tenkrát v šestapadesátém roce nebyla její první návštěva ve sportovní škole dorostu v Karlíně zároveň poslední. Všiml si jí tam Vít Matlocha a přivedl ke své ženě.
Hana pořád pokukovala po lepších a byla zrovna žhavá do cvičení. Trenérka ji přijala, ale ještě váhala. Novicka byla tlustá a měla i spoustu jiných nedostatků. Dvěma vlastnostmi však upoutávala: uvolněností a fondem. Obojí dohromady byl dobrý vklad do začátku. Začala s Matlochovými trénovat. Ačkoliv měla přemíru chuti strhnout všechno najednou — s tím se potýká dodnes — rychle nepostupovala. Dojíždět mohla jen dvakrát týdně, pražská děvčata trénovala téměř denně. Proto Hana nikdy nic nevyhrála, ani se neobjevila mezi dobrými. Příliš jí to nevadilo; mnozí říkali, že dělá gymnastiku jen z touhy vybit přebytek energie a pro radost z pohybu.
Žádné ambice nesešněrovaly mladé děvče přísnými regulemi sportovní životosprávy. Přišly prázdniny, s nimi chmelová brigáda, na které po práci příliš chutnalo. Kulaťoučká gymnastka uvítala v maturitním školním roce nutnost omezit trénink na minimum. Do tělocvičny AZKG chodila málem jen na návštěvu. Její dny dostaly jinou náplň. A přece se na maturitním tablu objevila u její fotografie bradla s nápisem ŘIM 1960. Byl to tenkrát vtip, ale právě tehdy Hanka poprvé zatoužila obléci reprezentační trikot.
Po maturitě si zašel trenér Matlocha za tatínkem a řekl mu: bude-li Hana pořádně cvičit, za rok se může dostat do družstva. Ona sama tomu moc nevěřila. Ale pustila se do toho.
Pak přišlo v devětapadesátém v Mariánských Lázních utkání s NDR. Byla druhou náhradnicí s mizivou nadějí, že sundá tepláky. A přece Eva Bosáková tehdy po návratu z Itálie nestartovala, Věra Čáslavská si vymkla nohu. Libuše Honzíková, která byla první náhradnicí, se den před závodem zranila. Celou dobu si Hana v duchu přála závodit, ale náhle měla strach. Nedopadla však nejhůř. Tak se dostala do přípravy na olympijské hry.
Tak to bývá často: Předseda maturitní komise potřese s blahopřáním rukou, večírek se protancuje, naslibují se schůzky, doma se zastrčí knihy do nejspodnější zásuvky nebo hodí mladšímu bratrovi na stůl, a s pomyšlením, že s učením je už konec, směřuje pohled jen týden kupředu. Abychom Haně nekřivdili: byly to dva roky — do olympijských her. Táta viděl dál. S nákladem zkušeností z práce v tělovýchově znal možnosti mladých i rostoucí potřebu kvalifikovaných tělocvikářů. Radil Institut. Ale Hanka nechtěla ani slyšet. Zbrusu čerstvé maturantce chyběla moudrost i poslušnost. Dnes už má jiný názor a bude studovat dálkové. 
Na cechu motorů ve vysočanských Automobilových závodech Klementa Gottwalda přibyla v plánovacím oddělení nová rozpisovačka. Nevede se jí špatné, jsou tam lidé sportovně založení. Srch, Záhořík, Bystřický i ostatní vědí, že její cvičení není žádné ulejvání, vědí, že Hanka denně vstává před pátou, hodinu tráví v autobuse a vlaku, další hodinu v tramvaji. To všechno si zopakuje večer po zaměstnání a po tréninku v obráceném pořadí. Vědí také, že Hanka je v práci přesná a svědomitá jako na kladině; nenechává po sobě žádné resty, ani když jede na soustředění nebo závodit. Když se odněkud vrátí, vypráví o tom na svazáckých besedách. Teď začala i s fyzminutkami, děvčata jsou do toho celá divá, jen kdyby se kluci nepošklebovali. V továrně ji tedy mají rádi a drží jí palce. Zrovna jako před Římem…
Těšila se na Věčné město, ale pořád nebylo jisté, zda tam pojede. V kontrolních závodech bývala sedmá, osmá. Zranění Libuše Honzíkové jí umožnilo odjezd. Hana byla vyjevená už před odjezdem a ještě víc tam, zvláště v olympijské vesnici, mezi tolika slavnými lidmi, z kterých každý něco ve sportu znamenal. Bažant!
A potom přišly Caracullovy lázně. První byla bradla a na nich Hana nejslabší. Než nastoupila, zoufale si přála najít nějaký koutek, kam zalézt a brečet, ale kolem bylo všechno plné lidí.
Ve sportovní gymnastice není možné, aby se přes noc objevila hvězda, o které se předtím nevědělo. Tam platí zásada kousku talentu a velkého kusu dřiny. Hanka Růžičková jde nahoru pomalu, ale soustavně. Chybí jí však síla. Posilovacím cvikům věnuje třetinu tréninku. Je pomalá. Běhá v tělocvičně, venku, při tréninku i v nedělí v lese za Třebotovem. Bradla jsou její slabinou; ze sestavy na mistrovství světa neuměla zpočátku ani jeden prvek! Lamentovala, že se to nenaučí, ale zakusovala se do sestavy znovu a znovu. Na první nácvičné to bylo velmi slaboučké, na mistrovství republiky dostala druhou nejlepší známku.
Nepočítalo se, že Hanka vyhraje mistrovství. Zasvěcené okolí bylo přesvědčeno, že bude rovnocennou soupeřkou těm nejlepším, ale byla tu Bosáková jako několikanásobná mistryně a Čáslavská, v současné době naše nejlepší gymnastka, dosud titul nezískala… Růžičková je jistá v povinných — to je plod její houževnatosti. Ve volných jí pomohlo štěstí nebo spíš smůla druhých. Hlavně pád Věry Čáslavské s kladiny. Ale přesto si Hana vítězství zasloužila! Patří do naší silné čtyřky a v té vyhrávají v dané chvíli nejpevnější nervy.
Tentokrát to byla Hanka. Ale pod penzí ten titul nemá.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.