In the lead-up to the 1962 World Championships in Prague, the pages of the Czechoslovak sports periodical Stadión were filled with articles and photos related to gymnastics, one of which told the story behind three gymnasts’ floor routines: Hana Růžičková’s, Věra Čáslavská’s, and Eva Bosáková’s. It’s an interesting article, given that the extant videos do not have sound. Plus, the article contrasts the Czechoslovak style with the Soviet style.
This last point is important because, as we look back on the history of the sport, we tend to group old routines together, categorizing them all as “balletic.” But national teams made a conscientious effort to differentiate their routines and styles.
Another factor to consider: The use of music for individual floor routines was relatively new at the time. 1958 was the first time that music for women’s floor was used at a World Championships or Olympics. As a result, countries were trying to figure out what worked and what didn’t work.
Three Routines
[Note: This article uses “sports gymnastics” to describe artistic gymnastics. It was a way of differentiating between artistic gymnastics and burgeoning rhythmic gymnastics.]
The highlight of women’s gymnastics competitions is usually the optional floor competition, a discipline that was perhaps the most influenced by the many ways of developing sports gymnastics. After last year’s event with the USA, we saw the level that our best gymnasts reached at the Republic’s international championship in December. The optional floor exercise was one of the most interesting and, in a way, the most dramatic competitions. However, it also signaled many things we may only be aware of now.
Moments after Věra Čáslavská and her magnificent polka put the audience of the Vinohrady gym on fire, Eva Bosáková started to perform, followed by Hana Růžičková. All three routines were scored and differed in hundredths; the eyes of the jury judged all, focused on compliance with a set number of complex elements, perfection, purity, and certainty of performance.
And yet there was something in these three competitors’ optional floor routines that goes beyond the scope of point evaluation. Each presented a significantly individual composition, utterly different from the others, but at the same time, all three demonstrated an effort to search for new modern forms — and content.
Věra Čáslavská performs her optional floor exercise to polka music, and it’s a polka — transposed to the area of sports performance: Her acrobatic lines come with the most significant difficulty, she has included new, original elements. But on top of that, she gave her routine a unique, national concept! Her unconventional movement performance showed signs of thoughtful, creative choreographic work. The most sensitive performance gave the original intention a unique atmosphere of what it means to be Czech.
Eva Bosáková is known for the high sophistication of her movement expression. At the national championship, she proved it again — twice. First of all, during the compulsory routines (by Sweden), she turned the relatively uninspiring routine for the World Cup into a show for the audience. Secondly, with her free-flowing songs, whose musical background leaves no one in doubt about the character of her routine. It is music with a distinct jazz character. Gymnastic elements added extra, transforming into an expression that corresponds with the rhythm and content of this music. Here, Eva Bosáková’s unique movement and performance try to create a concept that seeks the feeling of the present through all possible means of gymnastic morphology. If it is sometimes said about athletes that they feel their performance, this applies to the routine of Eva Bosáková in the truest and best sense of the thought itself. Have they improved facial expressions for all the exercises? Bosáková is an intelligent gymnast, and Luboš Ogoun is an experienced choreographer, so they created the masterpiece. Perhaps they just observed very few embarrassing moments. They both know that the acrobatic part needs even more concentrated care when performing.
The winner of the national championship, 20-year-old Hana Růžičková, chose Gershwin’s music as the background of her routine. She, like Bosáková, also wants to capture modernity in all its forms and shapes. She focused and showed it more directly in the selection of elements. Bosáková was consistent in the performance of her routine, thoughtful until to the point of speculation. Růžičková spontaneously lived in the musical background and felt it all the way through. She bet all her chances on one card with success.
Years ago, we witnessed an amazingly sky-high rise in the acrobatic parts of routines. Our national team was able to cope excellently and bring maximum dynamism to the concept of the routine. But the development continues beyond increasing the difficulty (after all, it is problematic at the current peak levels). The tension of athletic performance in the routine exercise — in a way also on the balance beam — is currently leading to a higher form of expressiveness. Individual musical choice also plays a big part in this concept.
More than a year ago, Rudolf Kyznar started cooperating with the junior girl’s team regarding music. A jazz rhythm or a well-known melody from the song “Můj strýček” [“My Uncle”] was more accessible and understandable for them than, for example, the Warsaw Concerto [by Richard Addinsell]. But the intrusion of a new musical element also required a new movement performance. The possibility of applying specific means, for example, modern expressive dance, proved fascinating. Even experienced female acrobats realized this trend. The new direction in the development of optional routines is undeniably attractive. At the last international competitions (Hungary, GDR), the routines of our competitors had a great response.
Our biggest rivals, the Soviet gymnasts, followed without any exception, stuck to the style of the Soviet gymnastics school. It benefits from the basics of classical ballet while maintaining the highest level of athleticism and detailed precision of execution itself. But this deep tie with the technique of classical ballet also means a certain rigidity while performing the set concepts.
Bosáková, Čáslavská, and Růžičková were able to follow up individually on our traditions and lessons from the means of expression of acrobatics, ballet, artistic gymnastics, and modern dance. Whether it’s the cheerful Czechness of Věra Čáslavská, the brilliance of Eva Bosáková or the disciplined temperament of Hana Růžičková, they all naturally follow the pattern that shaped the development of our sports gymnastics: from that old, refined “classicism” through the sharp rise of acrobatic demands to today’s effort about a balanced synthesis of the best elements, which our gymnasts approach with erudition, claiming thoughtful, creative work.
Simply the rhythmicity of a sequence of exercise elements is no longer enough. The search for a new style of routine is undoubtedly appropriate. However, it is good to realize that there is a specific limit to the practical emphasis of the emotional side because it is a floor exercise! The chance of mistaking it for some acrobatic dance creation is tempting. Let’s state it as a fact without playing the card of conservatism.
In July, there is the World Championship in Prague.
MILENA LAMAROVÁ
Stadión, March 2, 1962
Tři Sestavy
Zlatým hřebem gymnastických závodů žen bývá obyčejně soutěž ve volných prostných, disciplině, která byla snad nejvice ze všech ovlivněna mnohotvárným vývojem sportovní gymnastiky. Po loňském utkání s USA jsme měli při prosincovém mezinárodním mistrovství republiky příležitost spatřit stupeň, k němuž dospěly naše nejlepší gymnastky. Volná prostná patřila k nejzajímavějším a svým způsobem také k nejdramatičtějším závodům. Signalizovala však také mnohé, co jsme si až dosud možná neuvědomovali.
Chvíli poté, co vinohradskou tělocvičnou zajiskřila bouřlivá polka Věry Čáslavské, nastoupila ke cvičení Eva Bosáková a po ní Hana Růžičková. Všechny tři sestavy byly hodnoceny čísly, jež jsou odstupňována setinami, všechny byly posuzovány očima, jež soudily dodržení stanoveného počtu obtížných prvků, perfektnost, čistotu a jistotu provedení.
A přece ve volných prostných těchto tří závodnic bylo něco, co přesahuje rámec bodového hodnocení. Každá z nich předvedla sestavu výrazně individuální, zcela odlišnou od druhých, ale zároveň všechny tři demonstrovaly snahu hledání nových moderních forem — i obsahu.
Věra Čáslavská cvičí svá volná prostná na polku, a je to polka — transponovaná do oblasti. sportovního: výkonu: Její akrobatické řady mají nejvyšší obtížnost, zařadila nové, originální prvky. Ale navíc ještě dala své sestavě svébytné, národní pojetí! Její nekonvenční pohybový výkon nesl znaky přemýšlivé, tvůrčí choreografické práce a maximálně citlivé provedení dodalo původnímu záměru neopakovatelnou atmosféru českosti.
Eva Bosáková je známa vysokou kultivovaností svého pohybového projevu. Na mistrovství republiky o tom podala znovu důkaz — dvakrát. Po prvé při povinných prostných (autorství Švédsko), když z celkem málo záživné sestavy pro mistrovství světa udělala žážitek pro diváky. Po druhé při svých volných prostných, jejichž hudební doprovod nenechává nikoho na pochybách o charakteru sestavy. Je to hudba s výrazným jazzovým charakterem. Gymnastické prvky se jí podřizují, přetavovány do výrazu, který koresponduje s rytmem i obsahem této hudby. Úžasná pohybová tvárnost Evy Bosákové se tady snaží o krystalizaci v pojetí, které hledá pocit současnosti všemi dosažitelnými prostředky gymnastického tvarosloví. Říká-li se někdy o sportovcích, že prožívají svůj výkon, platí to u prostných Evy Bosákové v tom nejvlastnějším a nejlepším smyslu slova. Roubování vnějšího výrazu na předem dané cviky? Bosáková je natolik inteligentní gymnastka a Luboš Ogoun natolik zkušený choreograf, aby se o tuhle mělčinu neodřeli. Snad o ni jen zachytili cípkem v několika rozpačitých momentech. Že akrobatická část potřebuje ještě soustředěnější péči, vědí oba dva.
Vítězka mistrovství republiky dvacetiletá Hana Růžičková zvolila za podtext svých prostných Gershwinovu hudbu. Také ona, stejně jako Bosáková, chce zachycovat modernost do všech důsledků. Udělala to tvrdošíjně a ve výběru prvků bezprostředněji. Bosáková byla důsledná v provedení své sestavy, promyšlené až spekulativně. Růžičková se spontánně podřídila zvolené hudbě. Všechen svůj pohybový fond vsadila na jednu kartu. S úspěchem.
Před lety jsme byli svědky úžasně prudkého vzestupu v akrobatické náplni prostných. Naše reprezentační družstvo se s ním dokázalo výborně vyrovnat a vnést do pojetí prostných maximální dynamičnost. Ale vývoj se nezastavuje u. pouhého zvyšování obtížnosti (koneckonců je za současné úrovně špiček problematické). Zdá se, že vypjatost sportovního výkonu v prostných — svým způsobem i na kladině — spěje v současné době k jakési vyšší formě expresívnosti. Má na tom velký podíl i individuální hudební doprovod.
Před více než rokem začal s družstvem juniorek hudebně spolupracovat Rudolf Kyznar. Jazzový rytmus nebo známá melodie z písně Můj strýček byly pro ně samozřejmě přístupnější a pochopitelnější než třeba Varšavský koncert. Ale vpád nového hudebního prvku vyžadoval také nové pohybové ztvárnění. Ukazovaly se zajímavé možnost aplikace některých prostředků, například moderního výrazového tance. Uvědomily si to i zkušené závodnice. Nový směr ve vývoji volných prostných je nesporně přitažlivý. Na posledních mezinárodních závodech (Maďarsko, NDR) měly sestavy našich závodnic velký ohlas.
Naše největší soupeřky, sovětské gymnastky, setrvávaly prozatím téměř bez výjimky u stylu sovětské školy. Těží ze základů klasického baletu při zachování nejvyšší sportovní náročnosti. jsou nedostižné v přesnosti provedení. Ale tento hluboký svazek s technikou klasického baletu znamená nutně i určitou strnulost v pojetí sestav.
Bosáková, Čáslavská a Růžičková dokázaly navázat každá individuálně na naše tradice i na poučení z výrazových prostředků akrobacie, baletu, umělecké gymnastiky a moderního tance. Ať už je to jásavá českost Věry Čáslavské, brilantnost Evy Bosákové nebo ukázněný temperament Hany Růžičkové, všechny vycházejí zákonitě z předpokladů, kterými se formoval vývoj naší sportovní gymnastiky: od onoho starého, vytříbeného „klasicismu““ přes prudký nápor akrobatické náročnosti až k dnešní snaze o vyváženou syntézu toho nejlepšího, k níž naše gymnastky přistupují s erudicí, svědčící o přemýšlivé, tvůrčí práci.
Pouhá rytmizace sledu cvičebních prvků už dávno nestačí. Hledání nového slohu v prostných je jistě na místě. Je však dobře si uvědomit, že efektní zdůraznění emocionální stránky má určitou hranici, právě proto, že jde o prostná! Lákadlo záměny za jakousi tanečně akrobatickou kreaci je svádivé. Konstatujme to jako fakt, aniž bychom vystrkovali bubáka konzervatismu.
V červenci uvidíme v Praze mistrovství světa.
MILENA LAMAROVÁ