1963 Czechoslovakia Interviews & Profiles WAG

1963: A Profile of Luděk Martschini, Czechoslovak and Swiss Coach

Luděk Martschini was a coach in the small town of Litvínov, Czechoslovakia. One of his most notable gymnast was Jaroslava Sedláčková, who was part of the 1964 Czechoslovak team that won silver and the 1966 team that won gold. Martschini would go on to be the head coach of the Swiss women’s team during their Olympic debut in 1972.

A 1963 profile of Martschini portrayed him as a man who was devoted to his work (perhaps overly devoted?) and whose anger flared up when a gymnast did not do her homework. The denizens of the town were reluctant to embrace gymnastics, especially leotards, but once his gymnasts started winning, the town embraced gymnastics enthusiastically, and his group of trainees began to grow.

The profile touches upon well-worn topics in gymnastics coverage. For example, can a gymnast have all three — gymnastics training, a good education, and a boyfriend? “School, boyfriend, and sports are an unforgiving triangle. So far, gymnastics wins for everyone, even though school is of course a given.”

Coach of Gymnastics national team Ludek Martschini, 1971 (Photo by Blick Sport/RDB/ullstein bild via Getty Images)
Stadión, March 1, 1963

The clippings belong to the coach?

“I have this stack of clippings about our girls.” Luděk Martschini pulled his thumb away from his forefinger as far as possible to add clarity to his words. In the last seven years, a lot has been written about the Litvínov gymnasts.

At least 50% of the success of an athlete – very substantially so in gymnastics – could be credited to the coach. This coach doesn’t claim the credit. The athletes reap laurels, glory, and praise in the newspapers. The coach collects the clippings.

A lot has been written about Litvínov gymnasts. But so far nothing about their coach. And yet if it weren’t for him…


They used to say, “Sport doesn’t catch on here. There is no tradition here.”

In the past, the Erzgebirge mountain region [on the Czech-German border] had other concerns than sport. That’s why you’d be hard-pressed to find a sports apparatus tradition in a town where you’re an old-timer who’s lived here for ten years. In 1951, Martschini, a Prague native, brought to his engagement in the borderlands a gymnastic education, a notion of what a coach should look like, who had gained only limited success in his own competitive activities during his five years of hard gymnastic training under coach Josef Libra, but an unpretentious and all the more profound love for children and a desire to make a difference.

The virgin land was waiting for its plowmen. But nothing Caesarian — come, see, conquer. The first gymnastic section, founded by Martschini in Libušín, was limited to promotional performances. In the professional mining school, the basketball, athletics and ice hockey clubs still needed professional advice. The necessity helped to deepen the all-round foundation of the gym teacher. Luděk celebrated the third anniversary of his move out of Prague by moving to Meziboří. The neighbors hardly had the opportunity to get to know the new inhabitant in a modern housing estate, but the more the honest worker began to be noticed in the Litvínov Chemical Works — and it was impossible to overlook him in the physical education union. Only the gymnastic world did not know about him yet.

He started to rear his head unobtrusively, an entire women’s team couldn’t resist the gymnastics lure. The new coach could finally raise his hand. Not for long. Two years later, the girls got married, and it was all over.

It was one of those fateful little things: one evening in early 1956, it was raining terribly. On his way home from the training, Sedláčková’s mother offered Luděk to stay in their house overnight, as he had missed the last bus to Meziboří. Daughter Dáda was not yet in bed, as befitted an eight-year-old girl, because she was exercising with her father, and a guest saw her swinging over the broom at an unguarded moment. That’s when he decided. I have to start doing gymnastics with the kids. In December, he recruited in the Litvínov school and out of thirty called, fifteen were chosen to join Dada Sedláčková.


They say, “What about Martschini, work is easy for him, with everyone on his side.”

The department began its activities as part of elementary physical education. But what behavior the coach began to introduce there! The girls were on a single piece of apparatus for the entire class. They couldn’t watch it anymore, so they pushed him out into the hallway. But this warning was not enough. The team and their coach showed no signs of leaving their positions early. Martschini dressed the girls in leotards. Ooh! Nothing of the post-war looseness of manners in Litvinov! It was already looking like Martschini was going to make a headlong trot off the stage at the very beginning of the journey. But a few prudent people cooled their hot heads at the last moment. The founding of a separate club was actually the cornerstone of the Litvínov gymnastic tradition.

Luděk had to gain ground step by step. But he was no longer alone. He found enthusiastic comrades in Zdeněk Kořán, who took the scepter of the club president, and in the gymnastic enthusiast Lorenc. (“Last year, during a match with the junior girls from GDR in Litvínov, he photographed the competition in the evening and handed over seven complete photo albums to the German competitors in the morning,” the insiders illustrate.)

Litvínov began winning regional titles. When the first title from the national junior championship was won, people in and out of town knew that Martschini was getting good! By that time, the club and the base it had set up got new uneven bars instead of the rickety ones, and they made their way into the daily schedule of the gym. Litvínov citizens started to come in thousands to all the local gymnasts’ competitions. In proportion to the results, the public’s attitude towards Martschini changed.

They’re playing into his hands, no question. Since the founding of the club, the coach cannot complain that the unity committee has not met any of his demands. And he’s even added a little cherry on top. A holiday in Romania, for the whole first team, a special trip to the national championship, matches with foreign competitors. But which of the other coaches doesn’t have a marshal’s stick in his bag? All you have to do is just… Just? Spend time at the gym every day after work. Study literature, biomechanics, physiology, health science. There’s no ballet master on site. Then it is necessary to go to Prague and sit for hours and hours at Sobotka’s place, to look around, to draw wisdom from the most competent people, and thus to fill in one’s own gaps. To tinker with annual, quarterly, monthly plans, to write down in training diaries what the athletes should be able to do, and to teach them controlled responsibility. To walk the untrodden paths and start practicing saltos with a twist with the girls, even though they are still the prerogative of the men. Not to be content with three or four talents, but to build up a steady supply. And last but not least, to marry in such a way that his wife does not remind him of his fatherly duties to his three children, but sends him to the gym herself at the moments when he wants to stop himself.

They say, “It’s easy for him to get results with girls like Sedláčková, Szkutková, Nováková.”

Martschini is fighting hard. Even the female competitors from the first group are not sleeping on a bed of roses. The rules are equally strict for all. No one dares to miss training. It’s more like getting kicked out of the gym after closing time. Falsifying a training log is a sin of the gravest caliber. An athlete who fails to do her homework risks an explosion of anger that shakes the gym walls. One goes to the coach, not her parents, for permission to dance on Saturday. School, boyfriend, and sports are an unforgiving triangle. So far, gymnastics wins for everyone, even though school is of course a given.

Is it discipline that holds everyone together? Is it the ambition to make it to the highest level one day? Is it the lack of opportunity to fill the time otherwise? Or is it the extraordinary talent with which the daughters of Litvínov are born to parents who have been brought here from all parts of the country? Is it the personality of a thirty-five-year-old coach who climbs the rungs of his own immeasurable diligence to the top of a ladder promised to few? What has caused one of the recognized centers to flourish where until recently there was a white spot on the gymnastic map of the country?

Martschini claims that, at the beginning of everything, there was a collective. Strengthened not only in the gym and during competitions, but also on holidays together, at Christmas in the mountains, on Sunday autumn hikes, on summer afternoons at the swimming pool. The collective, which includes not only Sedláčková, Szkutková, and Nováková, but also nurse Smrčková and saleswoman Hrdličková, who moved here from Ústí and Labem for gymnastics, and young Skleničková, the little girl who won the unofficial student championship in Čáslav last year, and all the others who are already in the Litvínov nest or will get into it.

A common characteristic of those who do more for others and less for themselves is modesty. Luděk Martschini does not say that he himself is the backbone of the collective. Or rather, the love of sport he knows how to inspire. That’s probably why he was so surprised and touched when the juniors brought him roses after winning the competition in Berlin, saying: “Comrade, it’s mainly thanks to you that we won!”


Stadión, March 1, 1963

Výstřižky patří trenérovi?
1 března
„Mám takovouhle kupu výstřižků o našich děvčatech,“ Luděk Martschini odtáhl palec od ukazováčku co nejdále, aby dodal svým slovům názornost. Za posledních sedm let se toho napsalo o litvínovských gymnastkách věru dost.
Úspěch sportovce — velmi výrazně právě v gymnastice — by si mohl z poloviny připsat na své konto trenér. Nepřipísuje. Závodníci sklidí vavříny, slávu, chválu v novinách. Trenér pak ty výstřižky.
O litvínovských gymnastkách se napsalo dost. Dosud však nic o jejich trenérovi. A přece nebýt jeho…
Říkávalí: „Sport se u nás neujme. Není tu tradice.“
Krušnohoří mělo v minulosti jiné starosti než sport. Proto bys stěží nalezí nějakou nářadoveckou tradici ve městě, v němž je starousedlíkem, kdo tu bydlí deset let. Pražák Martschiní sí v jedenapadesátém roce přinesl věnem do svých zásnub s pohraničím tělocvikářské vzdělání, pojem o tom, jak má vypadat trenér, který získal během pětiletky tvrdého gymnastického výcviku u Josefa Libry jen nevalně úspěchů ve vlastní závodní činnosti, zato však neokázalou a o to hlubší lásku k dětem a chuť něco dokázat.
Panenská půda čekala na své oráče. Nic však z caesarovského — přišel, viděl, zvítězil. První gymnastický oddíl, který založil Martschini v Libušíně, se omezil jen na propagační vystoupení. Y hornickém učilišti potřeboval odbornou radu ještě kroužek košíkové, atletiky, ledního hokeje. Nutnost pomáhala prohloubit všestranný fundament tělocvikáře. Třetí výročí rozluky s Prahou oslavil Luděk stěhováním do Mezibořím. Stěží měli možnost poznat nového obyvatele sousedé v moderním sídlišti, o to víc si začali poctivého pracanta všímat v litvínovských Chemických závodech — a v tělovýchovné jednotě už vůbec nebylo možné ho přehlédnout. Jen gymnastický svět o něm ještě nevěděl.
Růžky začal vystrkovat nenápadně, Gymnastické vábničce neodolalo celé družstvo žen. Novopečený trenér se konečně mohl rozmáchnout. Ne nadlouho. Za dva roky se děvčata povdávala a bylo po všem.
Byla to jedna z osudových maličkostí: Jednoho: večera počátkem roku 1956 hrozně pršelo. Při cestě ze cvičení nabídla Luďkovi matka Sedláčková, aby u nich zůstal přes noc, když mu poslední autobus do Meziboří ujel. Dcerka Dáda ještě nebyla v posteli, jak se na osmiletého žabce sluší, protože cvičila s tátou, a host v nestřeženém okamžiku uviděl její výmyk přes koště. Tehdy se rozhodl. Musím začít gymnastiku s dětmi. V prosinci udělal v litvínovské škole nábor a ze třiceti povolaných přibylo k Dádě Sedláčkové patnáct vyvolených.
Říkávají: „Cožpak Martschini, tomu se pracuje, když mu jdou všichni na ruku.“
Oddílek začal s činností v lůně základní tělesné výchovy. Jaké mravy tam však trenér začal zanášet! Děvčata byla celou hodinu na jediném nářadí. Nemohli se na to dívat, tak ho vystrnadili na chodbu. Tato výstraha mu však nestačila. Družstvo i se svým trenérem nejevilo známky, že by chtělo předčasně opustit své pozice. Martschini oblékl děvčátka do trikotů. Ouha! Nic z poválečné uvolněnosti mravů v Litvínově! Už už to vypadalo, že hned na počátku cesty udělá Martschini čelem vzad a poklusem poklus ze scény. Několik rozvážlivců však v poslední chvíli schladilo horké hlavy. Založení samostatného oddílu bylo vlastně základním kamenem k litvínovské gymnastické tradici.
Krůček za krůčkem musel Luděk získávat půdu. Už však ne sám. Nadšené spolubojovníky našel v Zdeňkovi Kořánovi, který se ujal žezla předsedy oddílu, a v gymnastickém nadšenci Lorencovi. („Loni při utkání s juniorkami NDR v Litvínově fotografoval večer závod a ráno odevzdal německým závodnicím sedm kompletních alb,“ ilustrují ho zasvěcení.)
Krajské tituly začaly putovat do Litvínova. Když se tam dostal i první titul z celostátního přeboru dorostu, věděli ve městě i mimo město, že Martschini začíná být dobrý! To už oddíl i základna při něm zřízená dostaly místo rozkývaných bradel nová, vpašovaly se do denního rozvrhu tělocvičny. V tisících začali putovat litvínovští občané na všechna utkání místních gymnastek. Úměrně s výsledky se měnil i vztah, veřejnosti k Martschinimu.
Jdou mu na ruku, nesporně. Od založení oddílu si nemůže trenér stěžovat, že by výbor jednoty nesplnil kterýkoliv z jeho požadavků. A dokonce přidal ještě něco navrch. Rekreaci v Rumunsku, pro celé první družstvo, cestu na přebor republiky zvláštním jelen, utkání se zahraničními soupeřkami. Který z ostatních trenérů však nemá ve své torně maršálskou hůl? Stačí přece jen.. Jen? Denně po zaměstnání trávit volný čas v tělocvičně. K tomu ještě studovat odbornou literaturu, biomechaniku, fyziologii, zdravovědu. V místě není baletní mistr. Pak je tedy potřeba při návštěvách v Praze hodiny a hodiny vysedávat u Sobotky, okukovat, tahat rozumy z nejpovolanějších, a tak ucpávat vlastní mezery. Piplat se s plány ročními, čtvrtletními, měsíčními, rozepsat závodnicím do tréninkových deníků, co kdy mají umět, a naučit je nekontrolované odpovědnosti. Prodírat se ne neprošlapanými cestičkami a začít s děvčaty nacvičovat salta s obratem, ačkoliv jsou doposud výsadou mužů. Nespokojit se s třemi čtyřmi nadanými, ale budovat si stále zásobárnu. A v ne neposlední řadě se oženit tak, aby manželka nepřipomínala otcovské povinnosti ke třem ratolestem, ale sama ho posílala do tělocvičny ve chvílích, kdy už s tím sám chce praštit.
Říkávají: „Tomu se dělají výsledy s děvčaty, jako jsou Sedláčková, Szkutková, Nováková.”
U Martschiního se tvrdě vojančí. Ani závodnice z první garnitury nemají na růžích ustláno. Řehole je pro všechny stejně přísná. Nepřijít na trénink si nedovolí žádná. To spíš aby je po uzavírací hodině z tělocvičny vyháněl. Zfalšování záznamu do tréninkového deníku, je hříchem nejtěžšího kalibru. I když při nesplnění úkolu riskuje závodnice výbuch, při němž se otřásají stěny tělocvičny. Na sobotní tancovačku se chodí pro povolení ne k rodičům, ale k trenérovi. Škola, chlapec a sport je neúprosný trojúhelník. Zatím to u všech gymnastika vyhrává, když škola je samozřejmostí.
Je to kázeň, která drží všechny pohromadě? Je to ctižádost dostat se jednou na nejvyšší stupeň? Je to nedostatek příležitosti k jinému vyplnění volného času? Nebo snad mimořádné nadání, s kterým se rodí litvínovské dcerky rodičů, svátých sem ze všech koutů republiky? Je to snad osobnost pětatřicetiletého trenéra, který se po příčkách vlastní nezměrné píle šplhá na vrchol žebříku. zaslíbený málokterým? Co způsobilo, že tam, kde donedávna ještě na gymnastické mapě republiky bylo bílé místo, vzkvétá jedno z uznávaných středisek?
Martschiní tvrdí, že na počátku všeho byl kolektiv. Utužovaný nejen v tělocvičně a při závodech, ale i při společných dovolených, o vánocích na horách, při nedělních podzimních túrách, v letních odpoledních na plovárně. Kolektiv, do  kterého patří nejen Sedláčková, Szkutková a Nováková, ale i zdravotní sestra Smrčková a prodavačka Hrdličková, které se sem kvůli gymnastice přestěhovaly z Ústí, i mladičká Skleničková, pulec, který vyhrál loni neoficiální žákovské mistrovství v Čáslavi, a také všechny ostatní, které už v litvínovském hnízdě jsou nebo se do něho dostanou.
Společnou vlastností těch, kteří dělají více pro druhé a méně pro sebe, je skromnost. Luděk Martschini neříká, že tmelem toho kolektivu je on sám. Nebo spíše láska ke sportu kterou dovede vzbuzovat. Proto byl asi tolik překvapen a dojat, když mu juniorky po vítězném závodě v Berlíně přinesly růže se slovy: „Soudruhu, je to hlavně vaše zásluha, že jsme vyhrály!“

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.