1962 Czechoslovakia Interviews & Profiles MAG World Championships

1962: A Profile of Přemysl Krbec, the Last Czechoslovak MAG World Champion

At the 1962 World Championships, Přemysl Krbec of Czechoslovakia won the gold medal on vault. This was the last time that a Czechoslovak gymnast was a world champion in men’s artistic gymnastics. Since there hasn’t been much written about Krbec, I translated a profile that was published after the 1962 World Championships in Prague.

Like many gymnasts, gymnastics was not his first love. Even though both his parents were gymnasts, he loved soccer.

Heads-up: Holub, the author of this profile, tended to be a bit fanciful in his profiles of gymnasts.

How Two Silver Fish Changed into One Golden Pike

Stadión, August 17, 1962

The Litovel city hall’s tower sticks out like a finger and declares itself to Haná, even though it flirts with the forests of the Drahan Highlands on the other side. Here, the Morava River lets its braid loose and unfurls its shoulders. Once upon a time, someone came up with the name Moravian Venice for this place, but it didn’t work. The Haná people are too distinctive and proud of their name. The Litovel people are no exception. Their city was founded by the iron and gold king, Přemysl Otakar II. Suppose Italian Venice has famous natives who talk about Marco Polo or Carl Goldoni. In that case, Litovel has no less famous ones — an excellent doctor and professor at the universities of Prague and Vienna right from the beginning of the fifteenth century. Mark from Litovel, Jan Martin Heyde, an incredibly talented carver, and Dr. Gustav Čermák a worldwide-known mineralogist and petrographer. Just by chance. And if Venice has a winged lion with a halo in its city coat of arms, then two silverfish in a blue field will suffice for Litovel.

Litovel’s coat of arms

The tower of the Litovel city hall stuck out its tip like a finger even twenty-two years ago. A boy was born there in Krbec’s family. He was named after the founder of the city — Přemysl. He grew like the rest. With the group of other kids. With a group of older boys led by his brother Dušan. They undertook the first expeditions to the fabled “Studánka,” where they ran past the sugar factory to the Šargounský mill…

Přemysl still missed a year to start the school education and had already started to do sports. Litovel has a tradition in this as well. After all, they practiced there already in 1874! Přemek’s father was a gymnast, and mother, my goodness, how she performed on the balance beam! However, Přemek, like many others, admired master Frištenský. When he walked around the old walls, ah, ah, that was something to see. “He’s flexing, uh, those muscles. They say he breaks horseshoes!” And there was something else Přemek fell in love with. Leather ball. Ostrava once played in Litovel, and he couldn‘t keep his eyes off Křižák!


Since then, he has been acting unexpectedly. Free time — it was soccer in Litovel and later in Uničov, where he moved with his parents. He started to play for the younger pupils’ team and then the teenagers of Spartak Uničov. They said: “This is the second Vlasta Kopecký: He won’t grow much, but he will be a great technique player and a speedster; one more step and…” They probably meant a step into the first team.

At that time, however, he took another step. He put on blue overalls, and in the office of the Uničovské engineering factories, he was told: “Hold on, boy. One of you will become a steel structure fitter. And fitters, that’s our export. The fitter sees the whole world!’

“He’ll see the whole world, for sure; so far, he was only in Uničov. Why don’t you go to Olomouc with Dušan sometime?“ Dad asked.

“What would I do there?”

“Workout with Franta Vitula like the others!” Dad replied.

“Join us, Přemek!“

Premek went. The citizen Krbec was born in Litovel, the gymnast Krbec was born in the youth gymnastics school in Olomouc. He grew faster there than anywhere else. Others used soccer shoes in Uničov. He grabbed something else. After a year of resilient work, he won the title of junior champion of the republic. This was the year 1956. František Vitula led him to the second title a year later.


People around Olomouc don’t like it. What? Sometimes it happens that someone says: “Play the Hanácká čardáš!” He immediately starts singing: “Blow, little breeze…“

There is a Czech proverb — it doesn’t have to rain; only when it drips is enough. Drip, drip, drip. That’s the character of Haná citizens. In that dripping, perseverance, will, tenacity, dedication, and above all, honest effort are hidden.


Přemysl is no exception. He began to show his qualities and, what’s more, work hard. He got on the junior team of the Czechoslovak Republic. December 1959 — that was the date of the first significant success in the international arena. The match of juniors of Czechoslovakia and Hungary in Budapest. Přemysl stood on the podium. He fought against the attack of the long Mester [Mester is Master in Hungarian] and more than significantly contributed to the victory of Czechoslovakia.

April 1960 and the Czechoslovak Championship in teams came by. Přemysl, at that time already a member of Dukla Prague, started for the Prague team together with Kubička, Zelinka, Tomaškovič, Tománek, and Václavík. Three of Olomouc Vitula’s young students helped Prague to win the title just ahead of the Olomouc team. That was Přemysl’s first gold medal. He won the second gold at the national championship in the same year for vault. He won the place as the first replacement for the Olympic Games in Rome.

He competed against Hungary once more that year. No longer a junior but a member of the first team of the Czechoslovak Republic. At that time, the famous sportsman Gustav Hrubý evaluated his training: “Krbec checked where his weaknesses are.“ It is a pommel horse and horizontal bar!”

[Hrubý was part of the Czechoslovak team at the 1948 Olympic Games.]

Why exactly pommel horse and horizontal bar? Přemysl is thinking, and so is the coach. First, they try to get to the bottom of things scientifically. Takemoto started training at fourteen, Ono at thirteen, Titov was even younger, and Shakhlin started gymnastics at the same age as Ono. They didn’t hit the nail on the head here. The difference wasn’t that striking after all. What to look for in other experiences in the Soviet Union and Japan? They say that a top competitor should complete five to seven events within a year. How many did Krbec have in 1960, in his twenties? Fingers on both hands are not enough to count it. More training, more possibilities for further improvement! Přemysl called the gym his home. Six days a week for four to five hours. Training!


At that time, he watched a video of Yuri Titov’s winning Olympic routine. She was beautiful. However, coach Mikulec said: “You could vault better than him. He is too low above the horse!” How about moving the board further away from the horse? The board was set seven feet in front of the hooves. A new jump was born — a vault from the croup, i.e., with a touch on the front of the horse.

“It takes two things. Legs with a dynamite blast and five horsepower to the hands!” Mikulec mentioned again. Dynamite into your feet? Přemysl tried the vault one day. He managed over 167 cm without any style. He vaulted just as much as he was tall. Boom! There was no shortage of power. He was being able to transfer it from the arm to the fingertips that were needed.

A vaulter was born, and Sotorník’s successor was born. After this year’s spring match with the GDR and the USSR in Prague, there were similar stories in all daily newspapers.

[Note: Sotorník won bronze at the 1948 Olympics on vault, and he won gold on the event at the 1954 World Championships.]

He wrote, and the coaching council did not allow him to write. They even considered that Krbec would not perform at the World Championships in Prague. He lacked two apparatus for the team competition. Unlucky pommel horse and parallel bars. He did show an improvement, but…

However, Hanák fought his way onto the team. Whether with clenched teeth, history does not say anything about it, but we can confirm that with an immense effort from his side.


And then came the day when total silence was present at the Prague hall. Přemysl was preparing for the first vault in finals. He received advice from coach Matlocha: “The first vault, make a safe bet! Only the second should be a spectacular one!”

Even that safe bet jump created the situation where the points were equal with Titov, which meant the title. He had a better compulsory vault. The latter could therefore be fired up to the heights. Succeeded. The applause in the hall was endless. The standing ovation culminated in the young boy’s performance to the highest degree.

Přemek had a gold medal around his neck. It is usually said about all the athletes — they remained modest. There is no need to write that about Krbec. This is evidenced by an incident from the afternoon of the same day. He wanted to sit in the stands and watch the women’s final. However, he left the ticket somewhere as he was too excited. The organizer did not let him into the stands. Even the most humble fighter would have said at that moment, “I am the world champion…” At that point, even the most self-centered man would have taken a step back. In our case, Přemysl retreated five steps back. He was silent, not even a peep. I don’t have a ticket; it‘s my fault. End of story!

These days he is at a training camp in Bratislava. He practices pommel horse and parallel bars.

He would like to focus all his attention on these two disciplines. He has a big goal. He wants two silverfish to become a golden pike. A pike that could beat the best gymnasts from all over the world on vault and in all disciplines.

When the boy from Haná shows his talent…

We’ll keep our fingers crossed for him. And we are glad that even today, the people of Litovel can count on the name of Přemysl Krbec to be one of the famous locals. After all, a world champion is not born in every city.

Jiří Holub.

Ze dvou stříbrných ryb zlatá štika

17. srpna 1962

Věž litovelské radnice vystrkuje špičku jako prst a hlásí se k Hané, přestože koketuje na druhé straně s lesy Drahanské vysočiny. Řeka Morava tu rozpouští svůj cop a rozvlní ramena. Kdysi někdo razil městu název moravské Benátky, ale nepochodil. Hanáci jsou příliš rázovití a pyšní na vlastní jméno. Litovelští nedělají výjimku. Jejich město založil král železný a zlatý, Přemysl Otakar II. Mají-li v italských Benátkách své slavné rodáky a mluví-li o Marcu Polovi nebo Carlu Goldonim, pak Litovel má neméně slavné — vynikajícího lékaře a profesora na pražské a vídeňské universitě hned z počátku patnáctého století Marka z Litovle, Jana Martina Heydeho, nedostižného řezbáře, a dr. Gustava Čermáka, světového mineraloga a petrografa. To jen namátkou. A mají-li Benátky v městském znaku okřídleného Iva se svatozáří, pak Litovelským postačí dvě stříbrné ryby v modrém poli.

Věž litovelské radnice vystrkovala špičku jako prst i před dvaadvaceti lety. To se tam, v Krbcově rodině, narodil kluk. Dostal jméno po zakladateli města — Přemysl. Rostl jako jiný. S partou. S partou starších kluků, které vévodil bratr Dušan.  S těmi podnikal první výpravy k bájemi opředené „Studánc“, kam běhali kolem cukrovaru, k Šargounskému mlýnu…

Přemyslovi chyběl ještě rok do školy a už začal tu tělovýchovnou. Litovel má i v tom tradici. Vždyť se tam cvičilo už v roce 1874! Přemkův otec byl gymnasta, a maminka, panečku, jak ta chodila po kladině! Přemek však, jako spousta jiných, obdivoval mistra Frištenského. Ten když šel kolem starých hradeb, ach, ach. „Klucí, jú, ty svaly. Prý láme podkovy!’“ A ještě něco jiného si Přemek zamiloval. Kožený míč. V Litovli hrála jednou Ostrava a na Křižákovi mohl oči nechat!


Od těch dob nebyl k udržení. Volná chvíle — to byl fotbal. V Litovli i později v Uničově, kam se s rodiči přestěhoval. Začal se objevovat v sestavě žáků a pak dorostenců Spartaku Uničov. Tvrdili o něm: „To je druhý Vlasta Kopecký: Mnoho už nepovyroste, ale bude to technik a rychlík, Ještě krůček a…” Měli zřejmě na mysli krůček do prvního družstva.

V tu dobu však udělal! jiný krůček. Oblékl modráky a v kanceláři. Uničovských strojíren mu řekli: „Drž se, chlapče. Jednou z tebe bude montér ocelových konstrukcí. A montéři, to je náš export. Montér vidí celý svět!“

„Uvidí celý svět, a zatím nevystrčí z Uničova nos. Proč nejedeš jednou s Dušanem do Olomouce?” To táta.

„Co bych tam dělal?“

„Zacvičil si s Frantou Vitulou jako on!““ znovu táta.

„Pojed, Přemku!”

Přemek jel. Občan Krbec se narodil v Litovli, gymnasta Krbec se narodil v olomoucké gymnastické škole dorostu. Tam rostl rychleji než z vody. Kopačky trhali v Uničově jiní. (On sí utrhl něco jiného. Za rok poctivé práce titul dorosteneckého přeborníka republiky. To bylo spojeno s letopočtem 1956. František Vitula ho vedl dál i k druhému titulu o rok později.


Lidé kolem Olomouce to nemají rádi. Co? Stane se občas, že někdo prohodí: „Spusťte hanácký čardáš!““ Nu, a začne sám hned zpívat: „Fóké, větříčko…”

Čeština má jedno přísloví — nemusí pršet, jen když kape. Kape, kape, pořád kape. To je hanácká povaha. V onom kapánírozkévání je pak vytrvalost, vůle, houževnatost, obětavost a především poctivá rachota.

Přemysl není výjimkou. Začal gymnasticky táhnout, ba co víc, dřít. Dostal se do juniorského družstva ČSSR. Prosinec 1959 — to-bylo datum prvního výrazného úspěchu na mezinárodním kolbišti. Utkání juniorů ČSSR a Maďarska v Budapešti. Přemysl stál na stupních vítězů. Odrazil útok dlouhého Mestera, a víc než značně přispěl k vítězství Československa.

Přiklusal duben 1960 a mistrovství ČSSR v družstvech. Přemysl, v té době již příslušník pražské Dukly, startoval za družstvo Prahy společně s Kubičkou, Zelinkou, Tomaškovičem, Tománkem a Václavíkem. Tři. olomoučtí Vitulovi odchovanci pomohli Praze k získání titulu právě před olomouckým družstvem. To byla první Přemyslova zlatá medaile. Druhou zlatou získal na mistrovství republiky v témže roce za přeskok. Vydřel si místo prvního náhradníka pro olympijské hry v Římě.

V onom roce závodil ještě jednou proti Maďarsku. Už nikoli jako junior, ale člen prvního družstva ČSSR. Tenkrát jeho cvičení hodnotil zasloužilý mistr sportu Gustav Hrubý: ,,Krbec si ověřil, kde má slabiny. Je to kůň našíř a hrazda!“

Proč zrovna kůň našíř a hrazda? Přemysl dumá, dumá i trenér. Nejprve se snaží přijít na kloub věci vědecky. Takemoto začínal cvičit ve čtrnácti, Ono ve třinácti, Titov byl ještě mladší a Šachlin se pustil do gymnastiky ve stejném stáří jako Ono. Tady neklepli hřebík na hlavičku. Rozdíl přece nebyl tak markantní. Co sáhnout po jiných zkušenostech do Sovětského svazu i do Japonska? Říkají, že vrcholový závodník má absolvovat do roka pět až sedm závodů. Kolik jich měl Krbec v roce 1960, ve svých dvaceti létech? Prsty na obou rukou nestačí. Vice tréninku, více možností k dalšímu zdokonalování! Přemysl se zabydlel v tělocvičně. Šest dnů v týdnu po čtyřech pěti hodinách. Trénink!


V ten čas prohlížel kinogram vítězné olympijské letky Jurije Titova. Byla krásná. Trenér Mikulec však prohodil: „Mohl bys ji skákat lépe než on. Je přece jen nad koněm příliš nízko!” Co to zkusit s přestěhováním můstku dál od koně? Můstek, se ustálil ve vzdálenosti sedmi stop před kopyty. Zrodil se nový skok — letka ze hřbetu, tedy s odrazem od začátku koně.

„Chce to dvě věci. Nohy s ekrazitovým výbuchem a pět koňských sil do rukou!’“ znovu prohodil Mikulec. Ekrazit do nohou? Přemysl zkusil jednoho dne skok vysoký. Bez jakéhokoli stylu se přenesl přes 167 cm. Skočil právě tolik, kolik měří. Bum! O sílu nouze nebyla. Jen ji umět přenést z paže až do konečků prstů.

Zrodil se skokan, zrodil se Sotorníkův nástupce. Po letošním jarním utkání s NDR a USSR v Praze psal podobně denní tisk.

Psal, a trenérská rada na psaní nedala. Uvažovala dokonce o tom, že Krbec na mistrovství světa v Praze cvičit nebude. Pro boj družstev mu chyběla dvě nářadí. Nešťastný kůň našíř a hrazda. Ukázalo se sice zlepšení, ale…

Hanák se však do družstva probojoval. Zda zatnutými zuby, o tom historie nic neřiká, ale může potvrdit, že s nesmírným úsilím.


A pak přišel ten den, kdy v pražské hale byl slyšel špendlík upadnout. Přemysl se připravoval k prvnímu finálovému skoku. Dostal radu od trenéra Matlochy: „První skok tutovku! Teprve druhý rozpal!” 

Už ten zajišťovací skok při rovnosti bodů s Titovem znamenal titul. Měl lepší povinný přeskok. Ten druhý tedy bylo možné vypálit až někam k výšinám. Povedlo se. Potlesk v hale neznal mezí. Ovace vyvrcholily při vystoupení mladého chlapce na nejvyšší stupeň.

Přemek měl na krku zlatou medaili. Obyčejně se o všech borcích dodává — zůstali skromní. O Krbcovi to není třeba psát. Svědčí o tom příhoda z téhož dne odpoledne. Chtěl si jít sednout na tribunu a přihlížet finálovému boji žen. Někde však nechal v rozrušení vstupenku. Pořadatel ho na tribunu nevpustil. Myslím, že sebeskromnější borec by v tu chvílí prohlásil: „Já jsem mistr světa…“ Tu by i sebezatvrzelejší muž s páskou o krok ustoupil. V našem případě ustoupil o pět kroků Přemysl. Mlčel, ani nešpitl. Nemám lístek, je to moje chyba. Konec!

V těchto dnech je na soustředění v Bratislavě. Na paškál si bere koně a hrazdu.

Na tyto dvě disciplíny chce soustředit všechnu pozornost. Má velký cíl. Chce, aby se ze dvou stříbrných ryb stala zlatá štika. Štika, která by uměla prohnat nejlepší gymnasty z celého světa nejen na koni nadél, ale ve všech disciplínách.

Když se Hanák rozkévá…

Budeme mu držet palce. A jsme rádi, že už dnes mohou Litovelští mezi slavné rodáky připsat jméno Přemysla Krbce. Mistr světa se přece jen tak v každém městě nerodí.

Jiří Holub.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.