1966 Czechoslovakia Interviews & Profiles WAG

1966: A Profile of Bohumila Řimnáčová

Bohumila Řimnáčová was a member of the Czechoslovak team that won gold at the 1966 World Championships, silver at the 1968 Olympic Games, and bronze at the 1970 World Championships. Injuries prevented her from competing at the 1964 Olympic Games.

The following profile, printed in Stadión before the Dortmund World Championships in 1966, traces Řimnáčová’s career that took off after she answered a newspaper ad. Like many Czech gymnasts from this era, she originally wanted to be a figure skater.

On a Horse Harnessed to the Uneven Bars

[Note: The title is a play on words. Instead of being on an equine horse, Řimnáčová uses the vaulting horse as a metaphorical means of transportation around the world. In other words, gymnastics and the sport’s apparatus are what enables her to travel.]

Rings, bars, horses, mats, balance beam. And on top of it all, jumping, swinging, and, generally speaking, constantly moving figures. In the back, a small talent in a black jersey and with a long braid is trying to do a scale on the balance beam. One able-bodied man is sweating on the rings while another is walking on his hands among the kids toiling away with ropes, bridges, and gazelle jumps. Someone is quietly strumming a melody on a piano that stands in the background. Perhaps now — just to set the mood — a bear crate or a pompom-nosed clown should come in. But he doesn’t. There are only gymnastic stars coming out and shining.

And I am looking for one who is turning from an orbiting planet into a fixed star with a simple name — Bohunka Řimnáčová.

Human life can be compared to a line made up of a series of shorter or longer, overlapping smaller lines. In Bohunka Řimnáčová’s case, we would place the starting point of this geometric formation, marking her sporting career, in the time shortly after experiencing the cake with nine candles. She had been doing artistic gymnastics for a year and a half when a news item appeared in the newspaper. The response was great, there were many interested girls — the selection trials lasted three days. Sixty girls passed through the sharp eyes of coaches and other sports experts. Bohunka was among those chosen by Coach Prorok. Selected, guided, and taught.

A coach is like the boss of a batting cage for an athlete. He or she always tries to make sure that his charges hit the podium straight away — or at least as soon as possible. That’s where Prorok was heading with Bohunka.

When filling in the “blood type” section, Bohunka Řimnáčová could write “sporting” instead of the usual capital letters of the alphabet, since her father is a former goalkeeper in 2nd league soccer, her sister Jaruška (three years younger) competes for Lokomotiva in sports gymnastics. This year, by the way, she won the women’s competition in Prague.

All beginners are first — according to the official lists — juniors, divided into three performance classes, while in the third class they are actually first-year students. And Bohunka competed for them in 1960 at the national championship in Pardubice. Her team came second; she herself came eighth. The next year at the national championship in Ostrava, where she competed for the second class of juniors, she already placed third. A year passed — Bohunka went to the junior girls’ selection competition. She took second place and was included in the junior team.

Before the year had time to change, she finished fourth for the 1st junior class at the national championships in Brno. 1963 did not come empty-handed either. This year brought the national championship in Brno, where Bohunka as a member of the 1st class of women ranked 1st-2nd, then the national championship in Prague, where she represented the championship class, and finally came her first international appearance in the NHKG sports hall in Ostrava (junior girls of the Czechoslovakia and Poland in optional routines). Czechoslovak women won and Bohunka took away — mainly thanks to a mutual agreement with the beam — second place. Her next international competition — this time against Hungary — ended with her head bandaged.

By then, the Olympic Games in Tokyo were approaching quickly. In Meziboří, at the control competitions, it was going to be decided who will be the chosen ones to go to Tokyo. After the competitions, Bohunka was smiling — she will go. And she did. The final line-up was not decided until three days before the start of the Olympic Games. She had a sprained ankle, she could not train enough, and her confidence, a prerequisite for success, hid in the corner. So she only saw the Olympic flames from the stands.

She didn’t even have time to see the city of the Olympic Games during her three-week stay. But she soon returned again. She was invited as one of the four Czechoslovak gymnasts, along with Čáslavská, Tkačiková, and Sedláčková, for an exhibition performance. For eleven days, in a country where gymnastics is the number one sport, they were applauded by spectators in Nagasaki, Nagoya, Kyoto, and Tokyo.

The year 1965 was the biggest success for Bohunka so far — second place in the victorious international competition between the gymnasts of Czechoslovakia and Hungary in Prague. She won all disciplines except for the floor exercise. Oh my God, it was such a high point. And what it must be like to be all the way up there. That’s what working with coach Matlochová showed her.

Warsaw — 1966 — international competition: 1st place in compulsory routines went to Bohumila Řimnáčová – Czechoslovakia.

In the optional routines, her fall off the beam and bars added a zero to the other expected one, resulting in tenth place.

For a third-year student of a Secondary School of General Education and a future student of organics at the University of Chemical Technology, this is a lot of work. Just for the record, we can mention three first places in starts for the Prague Red Star team.

Every success was preceded by hours of hard training; day after day, week after week, over and over again. 10x, 15x repeated vaults; uneven bars, balance beam, floor exercise, not skipping a single element of acrobatics, taking a moment to breathe, and then doing it again. That’s how it goes for four hours a day. And yet no athlete would change. They are after more than external effect, it’s about awareness of one’s own abilities, about strengthening one’s sense of self-confidence.

Time, time, time. On a horse, harnessed to a bar and a beam and saddled with a mat, Bohunka has already seen quite a bit of the world. Her first exploratory journey beyond the borders of her homeland took her to Belgium with the juniors, then she took it through the city of the Brandenburg Gate to the namesake of the beautiful Loren – Sofia, to Budapest and tea-scented Tbilisi. In addition, she took two trips to the land of sakuras and black-haired beauties [i.e. Japan]. She has a soft spot for the Nordic countries, but she says some of that exotic south wouldn’t hurt either. One question at a time:

“Do you have stage fright?”

“Only when I have new elements, now I have them in all my routines, but I have already tested them during the control competitions in Ostrava. On uneven bars (which are her strongest weapon at last year’s national championships, she was second behind Košt’álová and at the Spartakiada competitions behind Čáslavská) I added, for example, an element that is officially called from a swing on the high bar to a half turn to a hold on the low bar (the layman has a problem grasping all this) — this is the opening element; it ends with a hecht with a full turn. On the balance beam it is a handless roll and a roundoff and tucked flip at the end. On floor exercise, I have included a full-twisting salto. For vault, I would like to add a full twist to the flip. I also have new music for the floor exercise — I’m practicing to the overture to “The Poet and the Peasant” by von Suppé, arranged by our pianist Rudolf Kyznar. The members of the National Theatre’s Ballet, Mr. and Mrs. Sobotka, helped me with the choreography.”

The lazy idling moment is over. I wonder what to say at the end. But then I stick with the old and familiar: “Break a leg, Bohunka — and don’t take it literally!”

Stanislava Piherová

Photo Jaroslav Skála

Stadión, September 7, 1966

Na koni zapřaženém do bradel
7. září 1966
Kruhy, bradla, koně, žíněnky, kladina. A na tom všem skákající, komíhající a vůbec neustále se pohybující postavičky. Vzadu se pokouší malý talent v černém dresu a s dlouhým copánkem o váhu na kladině. Na kruzích se potí jeden zdatný muž, zatímco druhý se prochází po rukou mezi potěrem pachtícím se s provazy, mosty a gazelími skoky. Na klavír, který stojí v ústraní, někdo potichu brnká melodický šlágr. Teď by možná měl přijít — pro podbarvení — nějaký ten medvědí bas nebo klaun s bambulí na nose. Ale nepřijde. Tady jenom vycházejí a září gymnastické hvězdy.
A já hledám jednu, která se z oběžnice mění ve stálici s prostým jménem — Bohunka Řimnáčová.
Lidský život je možno přirovnat k úsečce složené z řady kratších či delších, navzájem se překrývajících úseček menších. U Bohunky Řimnáčové bychom výchozí bod tohoto geometrického útvaru, označujícího její sportovní dráhu, umístili do doby krátce po absolvování dortu s devíti svíčkami. Půl druhého roku dělala uměleckou gymnastiku, když se v novinách objevila zpráva: Eva Bosáková hledá děvčata pro sportovní gymnastiku. Ohlas byl velký, zájemkyň moc — výběrové zkoušky trvaly tři dny. Sítem ostřížích zraků trenérů a jiných sportovních znalců prošlo šedesát dívek. Bohunka byla mezi těmi, které si vybral trenér Prorok. Vybral, vedl a něčemu naučil.
Trenér je pro sportovce jako šéf odpalovací základny. Vždycky se snaží, aby jeho svěřenci dopadali rovnou — nebo alespoň co nejdříve — na stupně vítězů. Tam mířil s Bohunkou Prorok.
Při vyplňování rubriky „krevní skupina“ by mohla Bohunka Řimnáčová místo obvyklých písmen velké abecedy psát „sportovní Neboť: otec bývalý brankář II. ligy kopané, sestra Jaruška (o tři roky mladší) závodí za Lokomotivu ve sportovní gymnastice. Letos mimochodem vyhrála soutěž žen v Praze.
Všichni začátečníci jsou nejdříve — podle úředních listin — dorostenci, rozdělenými do tří výkonostních tříd, přičemž ve třetí třídě jsou vlastně prvňáčky. A za ně závodila Bohunka roku 1960 na přeboru republiky v Pardubicích. Její družstvo skončilo na druhém místě, ona sama na osmém. V příštím roce na mistrovství republiky v Ostravě, kde soutěžila za II. třídu dorostenek, byla už třetí. Přehoupl se rok — Bohunka jela na výběrový závod juniorek. Obsadila druhé místo a byla zařazena do juniorského družstva.
Než si rok stačil vyměnit číslici, skončila za I, třídu dorostu při mistrovství republiky v Brně na čtvrtém místě. Třiašedesátý nepřišel také s prázdnýma rukama. Přinesl mistrovství republiky v Brně, kde Bohunka jako členka I. třídy žen byla na 1.— 2. Místě, pak mistrovství republiky v Praze, kde la za mistrovskou třídu, a nakonec přišel její první mezinárodní křest ve sportovní hale NHKG v Ostravě (juniorky ČSSR a Polska ve volných sestavách). Čechoslovačky zvítězily a Bohunka si odvážela — hlavně díky družné shodě s kladinou — druhé místo. Její další mezistátní utkání — tentokrát s Maďarskem — skončilo pro ni ovázanou hlavou.
To už se mílovými kroky blížily OH v Tokiu. V Meziboří na kontrolních závodech se mělo rozhodnout o několika vyvolených, které pojedou do Tokia. Po závodech se Bohunka usmívala — pojede. A jela. K definitivnímu určení sestavy došlo až tři dny před zahájením OH. Bohunka však měla smůlu. Uhnala si výron kotníku, mohla málo cvičit a jistota, předpoklad úspěchu, se schovala do koutku. Tak viděla olympijské ohně jen z hlediště.
Město olympijských her si během třítýdenního pobytu neměla ani čas prohlédnout. Ale brzy se tam znovu vrátila. Byla totiž pozvána jako jedna ze čtyřlístku československých sportovních gymnastek spolu s Čáslavskou, Tkačikovou a Sedláčkovou na exhibiční vystoupení. Během jedenácti dní jim v zemi, kde je gymnastika sportem číslo jedna, tleskali diváci v Nagasaki, Nagoje, Kjotu a Tokiu.
Rok 1965 pro Bohunku znamenal dosud největší úspěch — druhé místo při vítězném mezistátním utkání gymnastek ČSSR a Maďarska v Praze. Kromě prostných vyhrála všechny disciplíny. Panečku, to se to koukalo z takové výšky. A jaké to musí být teprve až tam úplně nahoře. To jí ukázala spolupráce s trenérkou Matlochovou.
Varšava — 1966 — mezinárodní závod: 1. místo v povinných sestavách obsadila Bohumila Řimnáčová – ČSSR.
Při volných sestavách ji pád s kladiny a bradel přidal k té druhé očekávané jedničce nulu a bylo z toho desáté místo.
Na žákyni třetího ročníku SVVŠ a budoucí studentku organiky na vysoké škole chemicko-technologické toho není málo. Jen tak mimochodem můžeme ještě uvést tři první místa při startech za pražskou Rudou hvězdu.
Každému úspěchu předcházely hodiny tvrdého tréninku; den co den, týden co týden, stále znovu. 10x, 15x opakované přeskoky; bradla, kladina, prostná, nevynechat ani jeden prvek z akrobacie, chvilku si vydechnout a zas do toho. Tak to jde denně čtyři hodiny. A přece by žádný sportovec neměnil. Jde mu o něco víc než o vnější efekt, jde o vědomí vlastních schopností, o posílení pocitu sebejistoty.
Čas, čas, čas. Na koni, zapřaženém do bradel a kladiny a osedlaném žíněnkou si Bohunka už omrkla kousek světa. Její první průzkumná cesta za humna vlasti vedla s juniorkami do Belgie, pak to vzala přes město Brandenburské brány do jmenovkyně krásné Lorenové — Sofie, do Budapešti a čajem vonícího Tbilisi. Kromě toho se dvakrát podívala do země sakur a černovlasých krásek. Má zálusk na severské země, ale nějaký ten exotický jih by prý taky neškodil. V jednu volnou chvíli jednu otázku:
„Míváš trému?“
„Jen když mám nové prvky, Teď je mám ve všech sestavách, ale už jsem je pokřtila při kontrolních závodech v Ostravě. Na bradlech (která jsou její nejsilnějších zbranína loňském mistrovství republiky byla druhá za Košťálovou a na spartakiádních závodech za Čáslavskou) jsem si dala například prvek, který se úředně jmenuje z odkmihu na vyšší žerdi celý obrat do zřitu na nižší žerdi (laik se ani divit nestačí)—to je prvek úvodní; končí letkou s dvojitým obratem. Na kladině je to kotoul bez rukou a na závěr rondat a sbalené salto popříč. V prostných jsem si zařadila salta s dvojitým obratem. U přeskoku bych chtěla přidat k přemetu dvojný obrat. Mám také novou hudbu k prostným — cvičím na předehru Básník a Sedlák od Suppeho, kterou mi upravil náš klavírista Rudolf Kyznar. Při nácviku mi pomáhali členové baletu ND manželé Sobotkovi.“
Chvilka lenošivého zastavení skončila. Přemýšlím, co říct na konec. Ale pak zůstávám u toho starého a důvěrně známého: „Zlom vaz, Bohunko —a neber to doslova!”
Stanislava Piherová
Snímek Jaroslav Skála

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.