1963 Czechoslovakia MAG

1963: Why was the Czechoslovak men’s program struggling?

The Czechoslovak men’s team used to be the strongest program in the world. The Czech Sokols won the team titles at the 1907, 1911, 1913, 1922, 1926, 1930, and 1938 World Championships. After World War II, Czechoslovakia’s highest finish at the World Championships was third (1958 and 1962).

So, what happened? Why was their program struggling? In 1963, Stadión ran an article that offered several theories on this topic. The main concern was a lack of depth.

This lack of depth was, in part, due to the amount of dedication that gymnastics takes. “Gymnastics needs all of one’s free time. And so the boys leave and are content to perform some kind of handstand or somersault in the swimming pool.”

Another reason was Czechoslovakia’s mandatory military service, which happened at an age when male gymnasts are just starting to gain the strength required for high-level gymnastics. One unit — Dukla in Prague — was good at developing gymnasts while those who go to other military units do not progress. As a result, many male gymnasts’ development fell by the wayside at the age of 19.

In addition to the question of depth, there was a lack of consistency in the training methodologies throughout the various regions. And generally speaking, there seemed to be misguided routine composition among the top Czechoslovak men.

A View of the Truth

Why are we losing young gymnasts? • 1. ČSSH with a parade of pros and cons • Compiling regional teams is a problem and scoring differences between the championship and first class • Only Dukla is not enough • Which way?

[Note: 1. ČSSH stands for I. Československé Sportovní Hry — the 1st Czechoslovak Sports Games]

A bit of theory before practice

Much has already been written about the history of our gymnastics. So let’s recall a single finding: top competitors always came from a large mass base, from a wide name register of units. Naturally, quality was born from quantity. Now it’s only going well for women’s gymnastics. There, the transition from quantity to quality is noticeable, and building four excellent representative units would be quite realistic.

In the men’s teams, however, we started to attack not only on one leg, but on both. The numerous base appears only in the student and adolescent sections, but it begins to split at the end of the adolescent period. Why? Gymnastics is a sport for men. It requires a strong will, perseverance, courage and, above all, love for this sport. No one becomes a good gymnast in a year or two, but thanks to a new, progressive training method in five or six years. Boris Shakhlin served these years honestly before standing on the podium of Olympic winners, Yuri Titov trained honestly all those years before he sat on the throne as the world champion in Prague, and it only took Yukio Endo a little less time to match the favorite of the 18th Olympic Games in Tokyo. Willpower, honesty in preparation, personal renunciation, year after year — this is the content of gymnasts’ lives.

This is also the answer to the first why. Many young boys drop out. It won’t last. Gymnastics needs all of one’s free time. And so the boys leave and are content to perform some kind of handstand or somersault in the swimming pool.

The second reason is already more serious. It occurs at a time when young men have basic military service before joining. Some continue to train and toil with the view that they will continue in the military either in Dukla or that they will be allowed to train in a unit near the garrison or directly at the garrison location. However, it generally works out only for those who go to Prague’s Dukla. The second group is the calculating ones. They think: I won’t get to Dukla, the combat unit can’t give me the conditions for quality sports training. I’d rather take the army honestly. Physically, I will undoubtedly be better prepared than the others, and that will be a plus. And so he throws himself into gymnastics only to maintain what he has already learned. This is usually the second performance class. At the age of nineteen, the more numerous base of male gymnastics ends for us. The majority of our coaches will testify to this, their work could have borne fruit, but it doesn’t.

After returning from military basic service, many competitors either stop or abandon competitive activities. That is, in the prime of life. That is why the names of Hedbávný, Klimša, Procházka, Vyskup, Kůstka, Velímský, Matuška, Pietraš have disappeared from the starting lists, and these are only randomly appointed competitors, mostly of the master class.

Then let’s not be surprised that the formation of the teams for the 1st ČSSH was [text cut off]

Views from Pilsen

At the finals of the 1st ČSSH in Pilsen, we saw a display of the level of gymnastics like in the palm of our hands. From adults of the second performance class through both men’s classes to the master class. There were not many reasons to be satisfied. Above all, there was a striking difference in performance between the master class and the first class. In the past, it used to be a matter of course that when the top competitors took part in the competitions of the first class (the former [i.e. the master class] being the higher division), they had to fight hard for the top places. Now almost anyone from the master class would win the first class quite convincingly. This is not to diminish the performance of two gymnasts of this category in Pilsen — Hnily and Kovačič. Why such a difference? In fact: almost all the first-class ones practiced the routines with maximum effort, which of course was reflected in the performance and confidence. What is the fault? Not everything can be attributed to poor training conditions. We see the main shortcoming in the way of training and in the management of methodical work in the regions. Each region has its own style — see examples: starting the mandatory set on parallel bars, ending the set on the horizontal bar or rings. So: either it is the fault of the regional coaches that they do not want to adopt a uniform training procedure, or this procedure was not developed at all. We encountered similar problems to the men’s first class in the youth first class. It is not possible to generalize, but boys lack a sense of body posture, especially of the legs, a sense of precise execution of exercises. It was also noticeable that at least half of the boys were not yet old enough for first grade.

Are we keeping up or not keeping up?

Let’s take a look at the master class. We will not talk about the compulsory Olympic routines. We know that they started practicing them later than usual. The reserves are there, and the competitors and coaches will do everything to improve them. Let’s stop at optional routines. We can only be satisfied with their content. (The exception is rings, where valuable stamina is still missing, but where, on the contrary, there is real progress in the swingint parts of the routines.) It is worse with mastering the routines.

Here, unevenness in training and in the connections of individual elements is evident. For example, Šťastný mastered the first half of the routine (rearward hang and forward giant) in an excellent way while performing on high bar, but his final part with giant swings seems cumbersome, just like the uneven end, consisting of a somersault with a twist. A similar phenomenon can be observed in almost all the routines of the competitors and on all apparatus. There seems to be a lack of power. Another example: Václav Kubička excelled at the beginning of the routine on parallel bars (glide kip to handstand) and a beautiful back toss to handstand, and he followed it up with an element that didn’t fit at all (swing forward turn to arm support). And we would find more such discrepancies.

However, we have to praise Václav Kubička for his way of delivering the exercises, which is what we would like for all competitors. It combines elegance. dynamics, maximum range of motion, exemplary posture, and strength into one harmonious whole. Mudřík, Bočko and especially Dušek embark on a similar journey. These are all positives.

It is indisputable that the competitors of Prague’s Dukla dominated in Pilsen. There is another difference between them and others. However, the preparation conditions already play a big role here.

One unit is not enough

The number of our excellent competitors is governed by the number of systemized places in Prague’s Dukla. This is finally nothing new, as is the finding that for many years there has been a call for another strong division that could compete with Dukla. The only new knowledge is that the gap between Dukla and the other units keeps getting bigger. It’s unbelievable, but the Dukla competitors have only one serious competitor in the individual competition, and that is a member of Red Star Přemysl Krbec. The army cannot provide good conditions for all our competitors. But what are the other big units doing in which gymnastics has had a tradition and which are now part of the big national enterprises? We mean ČKD Prague, AZKG Prague, Zbrojovka Brno or TJ Gottwaldov. Where did Pilsen, Olomouc and Ostrava remain? Wouldn’t it be possible to employ master class competitors and create conditions for them to practice? There is a comparison with soccer players. Every regional competition player has better preparation options than a top gymnast. And yet these boys spend at least three to four hours a day on apparatus — if they want to keep up at least a little. After this period of diligent training, he certainly does not suffer from lack of appetite.

We keep writing and we keep saying: we have won positions in foreign arenas. We must not lose them. It would be time to start with a different formulation: we have conquered positions, but we want further and higher. Attack even the highest titles!

However, the conditions are not yet there. We repeat again: One unit is not enough in sports gymnastics. Our athletics [i.e. track and field] used to have only one strong division. For a while, it went up, but then it went down just as quickly. Only now, after several needlessly lost years, thanks to divisions, competitions and mass participation, is it climbing back up to where it belongs. Let’s not want the same situation to repeat itself in men’s gymnastics. It would be an eternal shame.

Stadión, November 1, 1963

Pohled na pravdu
Proč se nám ztrácejí mladí gymnasté? • 1. ČSSH přehlídkou kladů a nedostatků
• Sestavit krajská družstva je problémem e Markantní rozdíly mezi mistrovskou a první třídou • Jen Dukla je málo • Jakou cestou?
Kousek teorie před praxí
O historii naší gymnastiky bylo už mnoho napsáno. Připomeňme si tedy jediné zjištění: špičkoví závodníci vycházeli vždy z početné masové základny, ze širokého jmenného rejstříku jednot. Z kvantity se zákonitě rodila kvalita. Nyní se to dařící pouze o sportovní gymnastice žen. Tam je přechod z kvantity do kvality znatelný a postavit čtyři vynikající reprezentační celky by bylo docela reálné.
V mužských složkách jsme však začali napadat nejen na jednu nohu, ale na obě. Početná základna se objevuje pouze v žákovských a dorosteneckých složkách, ovšem koncem dorosteneckého údobí se začíná štěpit. Proč? Gymnastika je sport pro chlapy. Vyžaduje silnou vůli, vytrvalost, odvahu, a především lásku k tomuto sportovnímu odvětví. Dobrým gymnastou se nikdo nestane za rok či za dva, ale díky nové, progresívní metodě nácviku za pět, šest let. Poctivě si tato léta odsloužil Boriš Šachlin, než stanul na stupních olympijských vítězů, poctivě celá ta léta trénoval Jurij Titov, než v Praze zasedl na trůn mistra světa, a jen o něco kratší dobu to trvalo Yukio Endovi, než se pasoval na favorita osmnáctých OH v Tokiu. Vůle, poctivost v přípravě, osobní odříkání, rok za rokem — taková je náplň života gymnastů.
To je také odpověď na první proč. Mnoho mladých chlapců odpadne. Nevydrží. Gymnastika chce všechen volný čas. A tak hoši odcházejí a spokojí se s tím, že předvedou na plovárně nějaký ten stoj na rukou nebo salto. .
Druhé proč je již závažnější. Vyskytuje se v době, kdy mladí muži mají před nástupem vojenské základní služby. Jedni cvičí dále a dřou s výhledem, že budou na vojně pokračovat buď v Dukle nebo že se jim umožní trénink v některé jednotě poblíž posádky či přímo v místě posádky. Vesměs to však vychází pouze těm, kteří odejdou do pražské Dukly. Druhá skupina, to jsou počtáři. Uvažují: do Dukly se nedostanu, bojový útvar mi nemůže dát podmínky pro kvalitní sportovní přípravu. Budu raději brát poctivě vojnu. Fyzicky budu nesporně lépe připraven než ti ostatní, a to bude plus. A tak se vrhne v gymnastice pouze na údržbu toho, čemu se. již naučil. To je většinou druhá výkonnostní třída. V devatenácti letech nám končí početnější základna mužské gymnastiky. To dosvědčí valná část našich trenérů, jejich práce mohla přinést ovoce, ale nepřináší.
Po návratu z vojenské základní služby mnoho závodníků buď ustrne nebo závodní činnosti zanechává. Tedy v nejlepších letech. Proto se ze startovních listin vytratila jména Hedbávný, Klimša, Procházka, Vyskup, Kůstka, Velímský, Matuška, Pietraš, a to jsou jen namátkou jmenování závodníci většinou mistrovské třídy.
Pak se nedivme, že sestavení družstev pro I. ČSSH bylo [text cut off]
Pohledy z Plzně
Při finále 1. ČSSH v Plzni jsme viděli přehlídku úrovně gymnastiky jako na dlani. Od dorostenců druhé výkonnostní třídy přes obě třídy mužů až po mistrovskou třídu. Mnoho důvodů k spokojenosti nebylo. Především byl markantní rozdíl výkonnosti mezi mistrovskou třídou a první třídou. V minulosti bývalo samozřejmostí, že když se vrcholoví závodníci zúčastnili bojů první třídy (dřívější vyšší oddíl), museli perně bojovat o přední místa. Nyní by téměř každý z mistrovské třídy vyhrál první třídu zcela přesvědčivě. Tím nechceme snižovat výkon dvou z této kategorie v Plzní — Hnily a Kovačiče. Proč takový rozdíl? Popravdě: téměř všichni prvotřídní cvičili sestavy s maximálním úsilím, což se pochopitelně odrazilo i v provedení a jistotě. V čem hledat chybu? Všechno není možné připisovat na vrub špatným tréninkovým podmínkám. Hlavní nedostatek vidíme ve způsobu nácviku a v řízení metodické práce v krajích. Co kraj, to vlastní styl — viz příklady: zahájení povinné sestavy na bradlech, závěr sestavy na hrazdě
či na kruzích. Tedy: buď je chyba v krajských trenérech, že nechtějí přijímat jednotný výcvikový postup, nebo tento postup nebyl vůbec vypracován. S podobnými problémy jako u první třídy mužů jsme se setkali i u první třídy dorostu. Není možno paušalizovat, ale chlapcům chybí smysl pro držení těla, zejména nohou, smysl pro precizní provádění cviků. Bylo také patrné, že minimálně polovina hochů ještě pro první třídu nedorostla.
Držíme nebo nedržíme krok?
Věnujme pohled mistrovské třídě. Nebudeme hovořit o povinných olympijských sestavách. Víme, že se začaly nacvičovat později, než bývá zvykem. Rezervy zde jsou a pro jejich zlepšení udělají závodníci i trenéři všechno. Zastavme se u volných sestav. Můžeme být spokojení jen s jejich náplní. (Výjimku tvoří kruhy, kde stále chybějí hodnotné výdrže, kde však je naopak skutečný pokrok ve švihových partiích sestav.) Se zvládnutím sestav je to horší.
Zde je patrna nerovnoměrnost v nácviku a ve vazbách jednotlivých prvků. Například Šťastný vynikajícím způsobem zvládl při cvičení na hrazdě první polovinu sestavy (cvičení ve svisu vzadu, veletoče zadem vpřed), ovšem jeho závěrečná veletočová část působí těžkopádně, stejně jako neurovnaný závěr (salto s vrutem). Podobný zjev je možno pozorovat téměř u všech sestav závodníků a na všech nářadích. Patrně chybí síla. Jiný příklad: Václav Kubička se zaskvěl v úvodu sestavy na bradlech (vzepření přítrhem do stoje) a krásným přemetem do stoje a z toho navázal vůbec nezapadajícím prvkem (předkmihem obrat do podporu o pažích). A podobných nesrovnalostí bychom našli více.
Václava Kubičku však musíme pochválit jeho způsob podání cvičení je takový, jaký bychom přáli všem závodníkům. Spojuje eleganci. dynamiku, maximální rozsah pohybů, vzorné držení těla i sílu v jeden harmonický celek. Podobnou cestu nastupují Mudřík, Bočko a zejména Dušek. To všechno jsou klady.
Nesporné je, že v Plzni dominovali závodníci pražské Dukly. Mezi nimi a ostatními je další rozdíl. Zde již ovšem hrají velkou roli podmínky v přípravě.
Jeden celek je málo
Počet našich vynikajících závodníků se řídí počtem systemizovaných míst v pražské Dukle. To konečně není nic nového, stejně jako zjištění, že již po dlouhá léta se volá po dalším silném oddílu, který by mohl Dukle konkurovat. Jediným novým poznatkem je, že rozdíl mezi Duklou a ostatními celky se stále zvětšuje. Je to neuvěřitelné, ale závodníci Dukly mají jen jediného vážného konkurenta v soutěži jednotlivců, a to je příslušník Rudé hvězdy Přemysl Krbec. Armáda nemůže zajišťovat dobré podmínky všem našim závodníkům. Co však dělají ostatní velké jednoty, ve kterých gymnastika měla tradici a které jsou nyní při velkých národních podnicích? Máme na mysli ČKD Praha, AZKG Praha, Zbrojovku Brno či TJ Gottwaldov. Kde zůstaly Plzeň, Olomouc a Ostrava? Cožpak by nebylo možné zaměstnat závodníky mistrovské třídy a vytvořit jim podmínky k nácviku? Nabízí se tu srovnání s fotbalisty. Každý hráč krajské soutěže má lepší možnosti přípravy než špičkový gymnasta. A přece tito chlapci tráví na nářadí — chtějí-li alespoň trochu udržet krok — nejméně tři až čtyři hodiny denně. Po této době pilného tréninku rozhodně netrpí nechutenstvím.
Stále píšeme a stále říkáme: vydobyli jsme si pozice na zahraničních kolbištích. Nesmíme je ztratit. Bylo by na čase začít s jinou formulací: máme vydobyté pozice, ale chceme dál a výš. Zaútočit i na nejvyšší tituly!
K tomu však podmínky ještě nejsou. Znovu opakujeme: Jeden celek je ve sportovní gymnastice málo. Kdysi měla jen jeden silný oddíl naše atletika. Chvíli běžela nahoru, ale pak stejně rychle dolů. Teprve nyní se po několika zbytečně ztracených letech šplhá díky oddílům, soutěžím a masovosti znovu tam, kam patří a kde je její místo. Nechtějme, aby se stejná situace opakovala i ve sportovní gymnastice mužů. Byla by to věčná škoda. 


Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.