Right before the Mexico City Olympics, the Czech-language magazine Reportér printed a long interview with Věra Čáslavská. It covered a wide range of topics: her relationship with the media, her superstitions, her relationship with her coach, her first World Championships, and more.
You can read a translation below…
Not a word about Mexico with the girl who is thinking about the last somersault
THE FACE IN THE SHADOW
There are people who hide both faces in the ashen grey of anonymity. Perhaps even the majority are like this. There are others who turn both cheeks to the last rays of an Indian summer that has never warmed as much they themselves would have wished for, people who, in a foolish effort to catch up at the last moment with whatever they are, are losing their last bit of privacy in the pursuit of popularity and originality, placing the last shred of intimacy on the altar of dubious fame.
But there are also people whose one face shines in full splendor like the monstrance of Loreto in the limelight of history. Even the history of sports. The other face seems all the darker, aloof from the bustle of cameras whirring and shutters clicking, to which only sporadic journalists occasionally send their monthly probes. She has that face, too. I have sent my probe. It wasn’t the first probe. Far from it. And yet it is the untold happiness of every journalist to be the first. To write about something that hasn’t been written about before. Is that even possible? You’d be amazed at how many important people live among us without once being touched by a journalist’s prying pen. But in this case, only a fool could expect selfish priority.
[Note: You can see an image of one of the monstrances of Loreto at the bottom of the page.]
Where to start an intimate conversation with a personality who in just a few days will be the focus of the attention of several sports-loving millions of people of Czechoslovakia? Where to start a conversation with Vera Čáslavská?
MYTH WITH CRACKS
For a long time, she was a phenomenon for me. A symbol that does not want to be disturbed by banalities, but to approach it in a non-banal way would be an unforgivable presumption. It wasn’t until one ugly rainy evening that I realized that the artificially created myth has its cracks. It was when a friend invited me to join her on a trip from Strahov and she was driving. Just like that, barefoot, with her shoes next to the clutch pedal. And she drove down the curvy road to Smíchov, sometimes on the edge of the sidewalk, sometimes in the opposite direction, and in her bohemian calm she could still check herself in the rearview mirror. All without a driver’s license (the friend was teaching her to drive on the reverse). That early evening a few years ago convinced me that she was absolutely normal. If all the honors she had achieved so far could be counted among normalcy.
But again and again there followed new and new Yamashita vaults over horses, new and new Vltava conquered by the poetic charm of floor exercises — the pyramid of myth grew to a dangerous height, where every architectural mistake is manifested a hundredfold.
[Vltava is a river in the Czech Republic. “Vltava” by Bedřich Smetana was Čáslavská’s floor music for the 1966 World Championships and 1967 European Championships.]
But then came this September and the reception of the athletes at Prague Castle. And Věra’s trembling voice and trembling hands wringing white gloves. The myth was shattered. The uncertainty at the Castle gave me confidence that I could commit to a long-prepared interview, that she would probably tell me what I expected…
[Note: In June, Čáslavská, among others, signed the 2,000 Words manifesto, which supported the opening of Czechoslovakia. Between the night of August 20 and the morning of August 21, a Soviet-led invasion took place, and the Soviet Special Forces began arresting the leaders of the Prague Spring. Čáslavská hid in the woods, and it was unclear if she would be allowed to attend the Olympics in Mexico City. This might be the reason behind her trembling voice and hands. Čáslavská also suffered from stage fright.]
GIRL FROM THE LONG KITCHEN
It was on an evening, one of the last before flying to faraway Mexico, when the girl who had conquered the sporting world recounted in an excited voice (“I’m one of four kids, and we had an awfully long kitchen. Anyone who didn’t want to be pushed away had to speak up loudly…”), often graduated to a fortissimo that few would have guessed she could speak in, about things both intimate and ordinary. A conversation on the eve of the Olympic Games, more important than ever in the past, and yet not a word was said about the biggest event in youth sport. Perhaps that’s what made it so special, the revealing of the other face — the one in the shadows…
Where to start? How did all those before me start? How many of them were there?
It’s beyond human powers to say the exact number. I can’t even approximate it. I can remember exactly when I was asked what and where, some of the conversations were very original, but the number… No. I’ve developed quite a routine for getting out of things with a little bit of Good Soldier Švejk-like denial of discipline and order. Play the journalist gentlemen out after two or three sentences. Simply weasel out of it…
[Note: Good Soldier Švejk is a satirical novel by Jaroslav Hašek, in which Švejk is overly enthusiastic about serving the Austrian Empire during World War I, and during his service, he’s largely incompetent.]
FORCING ME TO GET MARRIED
What were the most frequent questions asked by my colleagues?
I train daily for the most trivial things – “when did I start, when will I finish, how many hours” and lately everyone is especially curious about when I will get married. It’s amazing how many people wish me to be married…
With so many years of playing sports, there must have been times when you’ve turned down an interview. Was it often?
So many times. Because it depends on how people approach me. I’ve never turned down a solid, decent journalist. I’ve tried to accommodate them in some ways. But some of them were quite rude, as if it were my duty to confess to them, and I made them leave quickly. Sometimes I also refused them for reasons of time or because they wanted something on me that was against my principles…
Have the ears of the press always heard only the truth?
If I said I didn’t always tell the truth, I’d be undermining my reputation. You know, I’m a woman. Everybody does a little coloring to make it more interesting. But I’ve always expressed myself accurately and to the best of my conscience on matters of principle…
Who wrote the best article about you, in your subjective opinion of course?
I have great respect for the writer Ota Pavel. He has achieved the best results so far. He has always tried to get to the root of the matter. When he used to write short stories about gymnastics, he spent several weeks with us in the gym.
GYMNASTIC BAD LADY
And has anyone hurt you in an article?
This was especially in my early days as an athlete. About three times, authors put things in my mouth that I didn’t say and could never say in my life. It made me thoroughly disgusted, but I had it out with all the gentlemen. Since then, my respect for journalists has fallen a little, and I have gained a reputation as a “bad lady” with them.
If you had control over your brain, vocal cords and lips, what would you like to ask yourself and what would you never want to talk about?
What would I like to talk about? Lately? And today? I really don’t know! If I had to talk about unpleasant things… It’s hard. I’ve never shied away from answering unpleasant questions, but as I said once before, I’ve tried to work my way out of them. However, I would most certainly find it unsympathetic if you asked about horoscope-related things.
I HATE HOROSCOPES
And you see, I just wanted to bring the thread of the conversation to horoscopes. You were born in May, under the sign of the Taurus. Stubbornness, courage etc. Nice question, don’t you think?
You know, I’m not particularly superstitious, but too much of anything is bad. There was a gentleman who published my horoscope in a magazine. Without my consent. But he did use in his work things generally known from my past, and predicted events that I was supposed to experience. Events that are rather silly. Still, it all made quite an impression on me. In my stubbornness, however, I told myself that I would never follow the horoscope, and I can assure you that I will not marry on April 19, 1969, as predicted…
You say you’re not superstitious, yet there’s rumors of a talisman you are using …?
Um, you’re right. I’m a fickle creature in this. Not many people know me, and often not even myself. I reject a lot of superstitions out of hand, but then again… But judge for yourself. Seven years ago, I was given a little doll as a gift in a competition I did not have luck in. That’s interesting, isn’t it? A doll from a boy. The tables turned and I won all the event finals the next day. The doll has been riding with me ever since. Only once did I not have it in Brazil – and the result – a dislocated elbow in an exhibition. The doll lives in a plastic bag, in which I keep extra shards. Valid, meaning I got them on a day that was somehow functionally related to an upcoming sporting event. Maybe just because I was interviewing a journalist about the event that day…
[Note: Shards of broken glasses were her good luck charm. You can read about it in this section of her autobiography.]
Too bad we’re not talking about the Olympics today. I’d be happy to serve you with a whole parade of shards. But not to run away from the topic… I’m sure the photographers were following you along with the reporters. You must have some very attractive pictures at home…
SHE FELL ON A PHOTOGRAPHER
You’re not right on this one. Photographers usually take a picture and don’t show up again. After a while they come back, promise something, but I don’t see them anymore…
They probably wanted a lot from you, didn’t they? Original poses…
Everybody’s after something original. I have tried to be original myself. Until now. I haven’t done anything templated or schematic, even for photographers. Recently, one of them lay down under a balance beam during a training session and I almost fell on his head in a very unstable position. He was pleased with what a nice shot he got. At the same time, I want to stay sober and I absolutely do not respect many stupid ideas. And I can assure you, some people have stupid ideas. But, even in the shenanigans, it’s necessary to keep a low profile…
You talked about your relationship with journalists. I’m sure there’s a lot of interesting things about your relationship with coach Matlochová. I’m not a fan of too much friendship and familiarity at the first meeting, I even think that being a bit official and using the “V” form instead of “T” has a place in a relationship between two people. Still, I’m surprised that you’re addressing your coach in the official “V” form…
[Note: In Czech, “ty” is the informal, familiar version of the word “you,” whereas “vy” is the formal version of the word “you.”]
You must not forget one thing. That I started gymnastics as quite a little girl. They were all my superiors, all big people you address officially with “V” form. A lot’s changed since then, but I still respect and use the “V” form of addressing. Slávka is my coach, she demands authority, and I think using the “V” form to address a superior only confirms their authority. She doesn’t like to let anyone too close to her. I know that and I respect that. By the way, I’m still using the “V” form for Eva Bosáková as well. When it comes to addressing other people, I don’t have a template for it. I judge everything according to the situation. Sometimes even a small child is intimate with me, and I don’t mind it at all. A lot depends on the form…
DON’T LET MR. WERICH DISAPPEAR
The distinction between “T” and “V” form in addressing is a matter of the relationship between two people. It is a question of mutual respect and trust. You must have met a lot of important people. Which meeting impressed you the most?
Without any second thoughts: working with Mr. Werich on the filming of the medallion. I sat there, not even breathing, absorbing his thoughts. Every word was philosophical. But I’m sure I don’t need to point that out. If Mr. Werich were to disappear in any way, to cease to exist, it would be an eternal sin.
[Jan Werich was a famous Czech writer and actor.]
You are generally said to be very kind, perhaps too considerate and helpful to everyone. Do you know from your own experience such human qualities as arrogance or audacity?
I’ll admit everything. It’s been ten years. Back then, the World Championships were held in Moscow. I was hurt by a Romanian judge during floor exercise, and it was her fault I didn’t make it to the finals. People were cheering for me and I couldn’t get over the injustice. Then, in a circle of my gymnastics friends, I made some critical remarks about the biased referee. It was then that Olympic athlete Pepa Škvor took me to the side and gave me a talking to: “Maybe you are right, but I don’t like your behavior. Kindly leave the judgment to others!” It was an unpleasant “nudge,” but it taught me a lot. And so, albeit ten years late, I thank my friend Škvor for it.
[Note: You can read Čáslavská’s recollections of the 1958 World Championships here.]
The attention and sympathy of the audience then provoked you to inadvertent things. But you yourself are always the center of attention. Is the attention pleasant or unpleasant?
Attention, interest, always increases before a big event, of course. Especially recently. People stop on the street and they all have the same thing on their minds. A few days ago, I got tired of it. All the way on the tram, the passengers were convincing me that I had to win it all. Many things can provoke a better performance, but everything has its limits. I was so overwhelmed on the tram that I was unable to say the necessary three words to the director of the short TV film. I cried like a little girl. And the second time I tried it, too. Nerves? Maybe. Or maybe it was too much attention. But I don’t blame people. I understand them, I know their mentality. I don’t think I’d be any different. Their credo now is sports!
RELATIONSHIP WITHOUT SCANDAL
However, sport is also your credo and the credo of your partner Odložil. Many sheets of paper have been written about both of you (in relation to each other). However, at first it was very hard to see you together. You were hiding, or walking around with eyes on all sides, unless there was an indiscreet lens disguised somewhere. I even know a photographer who took a picture of you through a hole in the curtain before a performance. Why so much secrecy? Was it all a joke, or did the public interest really bother you that much?
It certainly wasn’t a joke. Pepík (Odložil) is a very serious and honest man. He doesn’t pretend. We didn’t even pretend to hide. You know, at first we didn’t know if we’d ever get along. We didn’t want to sensationalize it and get dragged through the press. A nice relationship between two people doesn’t need advertising in the papers.
Speaking of the relationship between two people. Rumor has it you’re very stubborn, bullheaded. So is Pepa. They’re qualities that a top athlete probably couldn’t do without. But it must be difficult, right?
Unfortunately, yes. When we fight, we’re very “cool friends.” Fortunately, we both know how to deal with each other…
PUT THE JAPANESE ON THEIR GUARD
So you will appear together again either at athletics events in Juliska or in some gymnastics hall. You were talking about the world championships ten years ago. I’m sure a lot has happened since then. What stuck in your mind the most?
I can’t answer that exactly. I often remember how I started. Just because I enjoyed it. Later on, I began to “do well” and I realized that I wasn’t really performing for fun, but out of some national duty. My ordinary somersaults became a matter of social importance. I have always loved my country dearly and regretted being marginalized because of its small size. And so I wanted to remind everybody of Czechoslovakia with my performance. It’s a beautiful feeling when you manage to hear the Czechoslovak anthem in far-away Japan and our flag flies…
Standing on the podium. What does one think about at such moments? You’ve stood at the top of the podium several times. Have your feelings changed over time?
People usually believe that one experiences moments of immense happiness there. The reality is that the feeling of absolute happiness lasts only a few seconds. It is immediately followed by the thoughts of what’s next. One never wins for good. At the moment of the ceremony, I think mostly of stories with ordinary people at home. They often recognize me, and I know that they are all immense fans and supporters. I was recently stopped by an old lady at the Bílá Labuť department store. I would never have believed she could also be interested in sports. “Girl, you don’t know how much I love you!” Her voice was shaking…
THE LIONESS FIGHTS FOR THE LION
Alongside Emil Zátopek, you have earned an immortal place on the throne of the Czechoslovak sport. For the future and for the descendants. But you are still an active competitor. But one day it will all end. What do you think the end should look like?
[Note: Zápotek was a Czechoslovak long-distance runner who is most famous for winning three gold medals at the 1952 Olympics. He decided to run the marathon at the last minute and won.]
That’s very difficult to answer. I find it easy to talk about what’s behind me. But looking to the future… A coach said of me in Tokyo that I competed like a lioness. And so, like that lioness, I’d like to compete in my last competition. Unfortunately, this moment is probably very close. I’m going to fight so hard. I’ll be as ferocious as ever. I’ve always given myself completely and utterly in competition. I was completely “down and out” after I finished. So I want to be at “down and out” after the last competition.
It’s terribly sad to think about the last moments of gymnastics. And that’s why I’d rather change the topic to a happier one. A career with hand white form magnesium has brought you not only sporting success, but certainly the favor of men. How many marriage proposals have you received?
There were too many. One even came all the way from Japan from a millionaire who owns a patent factory. After Tokyo, the interest in living with me increased. But there were offers from home, too. The most original one from Prague: “… I’m poor, but I read that you like sirloin steak. I like sirloin steak too, so I think we could go to the Koruna cafeteria for two for fifty and we’d like the sirloin steak even better.” Another countryman, who wrote quite wisely, ended his letter with a paragraph in which he did not fail to point out that he owned a cottage, a yacht, and a Tatra 603 car. He, of course, did not pass. Just to clarify: for every letter I receive, I write a few notes at the back to characterize it. Settled, photo, keep, very nice children etc.
Lately, I haven’t been able to answer them all on my own and my dad has been helping me. He took over my system with great alacrity, and I once had to laugh heartily at a terse remark – “ladies’ man”. And out of the envelope fell a photograph of some Portuguese globetrotter with a moustache.
SOMERSAULTS WITHOUT FEAR
I’m not surprised. I hear you prefer poetry to material goods. What does this expression of human culture mean to you?
I like poetry as such. When it’s intertwined with life. I was trying to make a poem out of my “Vltava”… Something that has more meaning than just a combination of five somersaults…
You did that perfectly. Although you are a bit over the top with the “somersaults” as you say. You’ve managed to amplify “ordinary” gymnastics into a set of displays that give one chills. Chills like listening to a favorite symphony. You’ve gone your own way, which is certainly very bumpy in places. Have you ever encountered fear along the way?
As a little girl, I prayed every day “little angel, my guardian” and always asked for two wishes to be granted: that my mother would not die and that there would be no war. I was scared. I was scared, but the older you get, the less scared you get. Recently, the fear disappeared completely and I felt only tremendous strength.
THE LAST WHIPPING
I don’t know, but I think we should stop here somewhere. So we don’t jinx it. If only the strength would last!
A long conversation a few days before Mexico, but not a word about Mexico. When she runs down the carpet to her Olympic floor exercise, it won’t be the Věra who had her voice shaking in the (Prague Castle’s) Throne Room, but the lioness the Japanese journalist was talking about. The one doing somersaults for the glory of us all. Who today has at least uncovered her face in the shadows, and tomorrow she will set her body to the merciless flogging of the unpredictable little numbers in the hands of the judges. The hardest whipping of all – and perhaps the last one…
Repórter, No. 39, 1968
Ani slovo o Mexiku s dívkou, která myslí na poslední kotrmelce
PAVEL VITOUŠ
TVÁŘ VE STÍNU
Jsou lidé, kteří skrývají obě tváře do popelavé šedi anonymity. Možná že je takových dokonce většina. Jsou jiní, kteří nastavují obě líce posledním paprskům babího léta, které nikdy nehřálo teplem, jež by si sami toužebně přáli, lidé, kteří v bláhové snaze dohnat, co se dá, se připravují v honbě za popularitou a originálností o poslední kousek soukromí, kladou poslední zbyteček intimity na oltář pochybené slávy.
Jsou však i lidé, jejichž jedna tvář září v plném lesku jako monstrance z Lorety na výsluní historie. I historie sportu. O to temnější se zdá tvář druhá, odvrácená od ruchu vrčení kamer a cvakání spouští, ke které jenom občas vysílají své měsíční sondy ojedinělí novináři. Ona má také takovou tvář. I já jsem vyslal svou sondu. Nebyla první. Zdaleka ne. A přece nevýslovným štěstím každého novináře je být první. Napsat o něčem, o čem ještě nikdo nenapsal. Je to vůbec možně? Divili byste se kolik významných osobností žije mezi námi, aniž by se o ně alespoň jednou otřelo všetečné pero žurnalisty. Ale v tomto případě by jenom nerozuma mohl očekávat sobeckou prioritu.
Kde začít důvěrný rozhovor s bytostí, ke které se již za pár dnů upře pozornost několika sportovně cítících milionů Československa? Kde začít rozhovor s Věrou Čáslavskou?
MÝTUS S TRHLINAMI
Dlouho byla pro mne pojmem. Pojmem, který nechce být rušen banálnostmi, ale ke kterému přistoupit nebanálně by bylo neodpustitelnou troufalostí. Až v jednom ošklivém deštivém podvečeru jsem poznal, že uměle vytvořený mýtus má své trhlinky. To když mě přítel pozval ke společné cestě ze Strahova a ona řídila. Jen tak, bosa, s lodičkami postavenými vedle pedálu spojky. A jela serpentinami dolů na Smíchov, chvílemi po okraji chodníku, chvílemi v protisměru a v bohorovném klidu se stačila ještě prohlížet v odrazovém zrcátku. Všechno bez řidičského průkazu (ten přítel ji totiž na reverz sám učil jezdit). Ten podvečer před několika lety mne přesvědčil, že ona je úplně normální. Dají-li se mezi normalitu počítat všechny pocty, kterých až dosud dosáhla.
Ale následovaly opět nové a nové jamišitovy skoky přes koně, nové a nové Vltavy podmaněné básnivým kouzlem volných prostných — pyramida mýtu narůstala do nebezpečné výšky, kde se každá architektonická chybička projevuje stonásobně.
Potom však přišlo letošní září a přijetí sportovních reprezentantů na Pražském hradě. A Věřin rozechvělý hlas a rozechvělé ruce žmoulající bílé rukavičky. Mýtus rázem spadl. Ta nejistota na Hradě mi dala jistotu, že se mohu odhodlat k dlouho připravovanému rozhovoru, že mi pravděpodobně řekne to, co očekávám…
DÍVKA Z DLOUHÉ KUCHYNĚ
Stalo se to večer, jeden z posledních před odletem do vzdáleného Mexika, kdy dívka, která pokořila sportovní svět, vyprávěla vzrušeným hlasem („Jsem ze čtyř dětí a měli jsme hrozně dlouhou kuchyň. Kdo nechtěl by odstrčen, musel se pořádně nahlas ozývat…“) gradovaným často až do fortissima, jež by do ní málokdo řekl, o věcech niterných i obyčejných. Rozhovor na prahu olympijských her, důležitějších než kdykoli v minulosti, a přesto o největší události sportovní mládeže nepadlo ani slovo. Snad i tím bylo výjimečné ono odhalování druhá tváře — té ve stínu..
Kde začít? Jak asi začínali ti všichni před mnou? Kolikpak jich asi bylo?
Říci přesné číslo, to je nad lidské síly. Ani přibližně to nemohu určit. Vybavím si dost přesně, kdy se mne kdo kde aa co ptal, některé rozhovory byly velmi originální, ale číslo… To ne. Už jsem postupem času získala docela rutinu, jak s trochou švejkoviny ze všeho vybruslit. Zahrát pány novináře po dvou, třech větách do autu. Zkrátka vykličkovat…
NUTÍ MĚ POD ČEPEC
Na co se páni a paní kolegyně nejčastěji ptali?
Na ty nejbanálnější „věci Kdy jsem začínala, kdy skončím, kolik hodin“ denně trénuji a v poslední době jsou všichni hlavně hrozně zvědaví na to, kdy se vdám. To je neuvěřitelné, kolik lidí by si mne přálo mít pod čepcem…
Při tolika letech sportování se jistě: občas stalo, že jste nějaký rozhovor odmítla. Bylo to často?
Mockrát. Záleží totiž na tom, jakým způsobem ke mně lidé přistupují. Solidní a slušné novináře jsem nikdy neodmítla. Snažila jsem se alespoň v něčem vyhovět. Někteří ale přišli dost hrubě, jako by snad bylo mou povinností se jim zpovídat, a ti zase rychle odešli. Někdy jsem je také odmítla z časových důvodů nebo proto, že na mně chtěli něco, co bylo proti mým zásadám…
Slyšely uši zástupců tisku vždycky jenom pravdu?
Kdybych řekla, že ne, tak bych si podkopávala dobrou pověst. To. víte, ženská. Každá si občas něco trochu přibarví, aby to bylo zajímavější. V zásadních věcech jsem se však vždy vyjadřovala naprosto přesně a podle nejlepšího svědomí…
Kdo o vás napsal, samozřejmě podle vašeho subjektivního soudu, nejlepší článek?
Velmi si vážím spisovatele Oty Pavla. Zatím dosáhl těch nejlepších výsledků. Snažil se vždy proniknout na kořen věci. Když psal kdysi kratičké povídky o gymnastice, strávil s námi v tělocvičně několik týdnů.
GYMNASTICKÁ ZLÁ PANÍ
A kdo vám v článku nějak ublížil?
To bylo hlavně v mých závodnických prvopočátcích. Asi třikrát mně autoři vložili do úst věci, které jsem neřekla, a které bych ani nikdy v životě řící nemohla. To mne dokonale znechutilo, ale se všemi pány jsem si to vyříkala. Od té doby trochu poklesla má úcta k novinářům, u nich jsem zase naopak získala pověst „zlé paní“.
Kdybyste měla možnost ovládat svůj mozek, hlasivky a rty, nač byste se sama ráda zeptala a o čem byste naopak nechtěla nikdy mluvit?
O čem ráda? Z poslední doby? A dneska? Skutečně nevím! Kdybych naopak měla mluvit o nepříjemných věcech… To je těžké. Nikdy jsem se nevyhýbala odpovědím na nemilé otázky, ale jak už jsem jednou řekla, snažila jsem se z nich nějak šikovně vybruslit. Nesympatické by mi však bylo zcela určitě, kdybyste se zeptal na věci související s horoskopem.
NENÁVIDÍM HOROSKOPY
A vidíte, na to jsem právě chtěl zavést nit rozhovoru. Narodila jste se v květnu, ve znamení býka. Tvrdohlavost odvaha atd. Krásná otázka, nemyslíte?
Víte, nejsem nijak zvlášť pověrčivá, ale všeho moc škodí. Našel se pán, který uveřejnil v jednom časopisu můj horoskop. Aniž bych s tím souhlasila. Zato však použil ve svém díle věci obecně známé z mé minulosti a předpověděl události, které mne mají čekat. Události dost hloupé. Přesto to na mne všechno dost zapůsobilo. Ve své tvrdohlavosti jsem si však řekla, že se horoskopem nikdy řídit nebudu a mohu vás ujistit, žese nevdám 19. dubna 1969, tak jak je mi předpovídáno…
Tvrdíte, že nejste pověrčivá, ale přesto se říká něco o talismanu …?
Hm, máte pravdu. Jsem v tomhle nevyzpytatelný tvor. Málokdo se ve mně vyzná, a často ani já sama. Fůru pověr šmahem odmítám, ale jindy zase… Ale posuďte sám. Před sedmi lety jsem dostala darem při jednom závodě, ve kterém mi štěstí nepřálo, malou panenku. Byla od chlapečka. To je zajímavé, že? Panenka od chlapečka. Karta se tehdy obrátila a já na druhý den vyhrála všechny finálové disciplíny. Od té doby jezdí panenka se mnou. Jenom jednou jsem ji neměla v Brazílii — a výsledek — vykloubený loket při exhibici. Panenka bydlí v igelitovém sáčku, do kterého navíc schraňuji střepy. Platné, to znamená, že jsem je získala v den, který nějak funkčně souvisel s blížícím se sportovním podnikem. Třeba jenom i tím, že jsem ten den dělala o chystané akci rozhovor s nějakým novinářem…
Škoda, že se dneska nebavíme třeba o olympiádě. Okamžitě bych vám ochotně posloužil třeba celou přehlídkou střepů. Ale abych neodbíhal. Ruku v ruce s novináři vás jistě pronásledovali i fotografové. Musíte mít doma samé atraktivní snímky…
SPADLA NA FOTOGRAFA
Co vás nemá. Fotografové většinou udělají fotku a už se neukáží. Za čas přijdou znovu, něco naslibují, ale nevidím je dál…
Chtěli toho na vás asi hodně, že? Originální pózy…
Každý se pídi po něčem originálním. Sama se snažím být také originální. Až dosud. jsem nedělala nic šablonovitě, ani pro fotografy. Nedávno si jeden lehl při tréninku pod kladinu a já mu ve velmi labilní poloze málem spadla na hlavu. Liboval si, jaký ulovil pěkný záběr. Přitom však chci zůstat střízlivá a mnohé hloupé nápady absolutně nerespektuji. A mohu vás ujistit, že někteří hloupé nápady mají. Ale, ono i v lumpačině je nutné zachovat decentnost…
Povídala jste o vztahu k novinářům. Mnoho zajímavého by se jistě i našlo ve vašem vztahu k trenérce Matlochové. Nejsem vyznavačem přítelíčkování a důvěrného tykání při prvním setkání, dokonce si myslím, že vykání má něco do sebe ve vzájemném vztahu dvou lidi. Přesto mě překvapuje skutečnost, že své trenérce vykáte…
Nesmíte zapomenout na jedno. Že jsem začínala s gymnastikou jako docela malinká holčička. Všichni byli moji představení, všichni velcí lidé, kterým se vyká. Od té doby se mnoho změnilo, ale vykání uznávám dál. Slávka je moje trenérka, vyžaduje autoritu a já si myslím, že vykání představenému jen jeho autoritu potvrzuje. Slávka si velmi nerada připouští někoho k tělu. To dobře vím a respektuji. Mimochodem stále ještě vykám i Evě Bosákové. Pokud se týká tykání ostatních lidí, nemám na to žádnou šablonu. Všechno posuzuji podle situace. Někdy se ke mně důvěrně zachová i malé dítě a vůbec mi to nevadí. Hodně záleží na formě…
AŤ NEZMIZÍ PAN WERICH
Tykání a vykání je otázkou vztahu dvou lidí. Jejich vzájemné úcty a důvěry. Setkala jste se jistě se spoustou význam ných osob. Které setkání na vás zapůsobilo nejvíc?
Bez jakéhokoli rozmýšlení: práce s panem Werichem při natáčení medailónku. Seděla jsem, ani nedutala a lapala jeho myšlenky. Co slovo, to filosofie. Ale to jistě nemusím zdůrazňovat. Kdyby pan Werich jakýmkoli způsobem zmizel, přestal existovat, byl by to věčný hřích.
Všeobecně se o vás říká, že jste velmi milá, snad až příliš ohleduplná a ke každému ochotná. Znáte vůbec z vlastní zkušenosti takové lidské vlastnosti, které se jmenují nafoukanost nebo drzost?
Přiznám se ke všemu. Je to už deset let. Tehdy se konalo mistrovství světa v Moskvě. Při prostných mě poškodila rumunská rozhodčí a já se její vinou nedostala do finále. Lidé mi fandili a já jsem tenkrát křivdu nemohla přenést přes srdce. V kroužku svých gymnastických přátel jsem pak prohodila nějakou kritickou poznámku na adresu neobjektivní sudí. Tehdy si mne „vypůjčil“ olympionik Pepa Škvor: „Možná, že máš pravdu, ale nelíbí se mi tvé jednání. Přenech laskavě posouzení druhým!“ Byl to nepříjemný „štulec“, ale velmi mne poučil. A tak tedy, sice s desetiletým zpožděním, za něj příteli Škvorovi děkuji.
Pozornost a soustrast publika vás tehdy vyprovokovala k nepředloženostem. Jste však sama neustále středem pozornosti. Je vám příjemná, nebo nepříjemná?
Pozornost, zájem, vzrůstá samozřejmě vždycky před velkým podnikem. Zejména v poslední době. Lidé zastavují na ulici a všichni mají na jazyku jedno a totéž. Před několika dny mi z toho už povolily nervy. Celou cestu v tramvaji mě pasažáři přesvědčovali, že to všechno musím vyhrát. Ledacos může vyprovokovat k vyššímu výkonu, ale všechno má své meze. V té tramvaji mě to tak sebralo, že jsem pak nebyla schopná říci režisérovi krátkého televizního filmu tři nutná slova. Rozbrečela jsem se jako malá holka. A při druhém pokusu taky. Nervy? Možná. Anebo ta přemíra pozornosti. Ale nemám to lidem za zlé. Já je chápu, znám jejich mentalitu. Taky bych asi nebyla jiná. Jejich kredem je nyní sport!
VZTAH BEZ SENZACE
Sport je však i krédem vaším a krédem vašeho přítele Odložila. Popsalo se už o vás obou (ve vzájemné souvislosti/hezkých pár listů papíru. Z počátku však bylo velmi těžké vás společně na lézt. Skrývali jste se, anebo chodili s očimo na všechny strany, není-li někde zamaskován indiskrétní objektiv. Znám dokonce fotografa, který si pořídil váš snímek dírkou v oponě před představením. Proč tolik tajnosti. Bylo to všechno z recese, nebo vám zájem veřejnosti opravdu tolik vadil?
Z recese to určitě nebylo. Pepík je velmi seriózní a čestný člověk. Nic nepředstírá. Ani to skrývání jsme nepředstírali. Víte, zpočátku jsme nevěděli, jestli si vůbec budeme rozumět. Nechtěli jsme z toho dělat senzaci a nechat se vláčet tiskem. Hezký vztah dvou lidí přece nepotřebuje reklamu v novinách.
Když už jsme u toho vztahu dvou lidí. Proslýchá se, že jste velmi tvrdohlavá, umíněná. Pepa také. Jsou to vlostnosti, bez kterých by se špičkový sportovec asi neobešel. Musí však s tim být potíže, ne?
Bohužel ano. Když se pohádáme, tak jsme moc „prima kamarádi“. Naštěstí už oba víme, jak jeden na druhého…
POSTAVIT JAPONCE DO POZORU
Takže se zase spolu objevíte buďto na atletice na Julisce, nebo v některé gymnastické hale. Mluvila jste o mistrovství světa před deset lety. Za tu dobu se toho přihodilo jistě požehnaně. Co vám utkvělo nejvíc v hlavě?
Na to vám neodpovím úplně přesně. Často vzpomínám na to, jak jsem začínala. Jenom proto, že mě to bavilo. Jak mi to později „začalo jít“ a jak jsem si uvědomila, že vlastně necvičím pro zábavu, ale z nějaké národní povinnosti. Z mých obyčejných kotrmelců se stala záležitost společenského významu. Vždycky jsem velice milovala svou vlast a litovala, že je pro svou malou velikost odstrkovaná. A tak jsem svým vystupováním chtěla Československo všem připomenout. je to krásný pocit, když se vám podaří, že třeba v dalekém Japonsku zazní čs. hymna a vlaje naše vlajka…
Stát na stupních vítězů. Na co člověk v takových chvílích myslí? Stála jste několikrát na stupních nejvyšších. Měnily se postupem času vaše pocity?
Lidé se většinou domnívají, že tam člověk prožívá okamžiky nesmírného štěstí. Skutečnost je taková, že pocit absolutního štěstí trvá jenom několik vteřin. Ihned po něm následují představy, co bude dál. Člověk nemá nikdy vyhráno. V okamžiku ceremoniálu myslím většinou na příběhy s prostými lidmi u nás doma. Často mne poznávají a vím, že všichni hrozně fandí. Nedávno mě zastavila stařičká paní v Bílé labuti. Nikdy bych nevěřila, že se může také zajímat o sport. „Dívenko, vy ani nevíte, jak já vás mám ráda!“ Třásl se jí hlas…
LVICE SE PERE ZA LVA
Získala jste si vedle Emila Zátopka nesmrtelné místo na trůnu čs. Sportu. To pro budoucnost a pro potomky. Vy jste však dosud aktivní závodnice. Jednou ale všechno skončí. Jak by měl, podle vašich představ, ten konec vypadat?
Hrozně těžká odpověď. Snadno vyprávím o tom, co je již za mnou. Ale hledět do budoucnosti… Jeden trenér o mně prohlásil v Tokiu, že jsem závodila jako lvice. A tak bych jako ta lvice chtěla závodit i v posledním závodu. Tato chvíle je bohužel asi velice blízká. Budu se hrozně prát. Jako nikdy. Vždycky jsem se vydávala při soutěži úplně a beze zbytku. Po skončení jsem byla úplně „na dně“. I po posledním závodu tedy chci být „na dně“.
Je to hrozně smutné myslet na poslední chvíle gymnastiky. A proto raději nějakou veselejší změnu. Kariéra s rukama bílýma od magnézia vám přinesla nejen úspěchy sportovní, ale jistě také přízeň mužů. Kolik jste dostala nabídek k sňatku?
Bylo jich moc. Jedna přišla dokonce až z Japonska od milionáře vlastnícího továrnu na patenty. Po Tokiu zájem o soužití se mnou vzrostl. Ale nabídky chodily i z domova. Nejoriginálnější z Prahy: „… já louskám bídu, ale dočetl jsem se, že máte ráda svíčkovou. Já mám taky rád svíčkovou a tak si myslím, že bychom na ni mohli chodit za dvě padesát do Koruny ve dvou a ona by nám ta svíčková chutnala ještě víc.“ Jiný krajan, který psal docela moudře, končil dopis odstavcem, ve kterém neopomenul zdůraznit, že vlastní chatu, jachtu a šestsettrojku. Tím samozřejmě neprošel. Jen pro vysvětlení: na každý dopis, který dostanu, si píši vzadu několik poznámek, které jej charakterizují. Vyřízeno, foto, uschovat, děti velmi milé atp.
V poslední době jsem sama nestačila na všechny odpovědět a pomáhal mi tatínek. S velkou pohotovostí převzal můj systém a tak jsem se jednou musela zasmát od srdce stručné poznámce — „seladon“. A z obálky vypadla fotografie nějakého portugalského světoběžníka s knírkem.
KOTRMELCE BEZE STRACHU
Nedivím se. Dáváte prý přednost poezii před statky hmotnými. Co pro vás tento projev lidské kultury znamená?
Mám ráda poézii jako takovou. Když prolíná životem. Snažila jsem udělat báseň i z mé „Vltavy“.. Něco, co má větší smysl než jenom spojení pěti kotrmelců…
To se vám dokonale povedlo. I když s těmi „kotrmelci“, jak vy říkáte to trochu přeháníte. Podařilo se vám umocnit „obyčejnou“ gymnastiku na souhrn projevů, při nichž mrazí. Asi tak, jako mrazí při poslechu oblíbené symfonie. Šla jste svou cestou místy jistě velmi hrbolatou. Potkala jste na ní někdy i strach?
Jako malá holka jsem se každý den modlila „andělíčku, můj strážníčku“ a vždycky jsem prosila o splnění dvou přání: aby mi neumřela maminka a aby nebyla válka. Měla jsem strach. Měla jsem strach, ale čím je člověk starší, tím se strach zmenšuje. V poslední době strach úplně zmizel a já cítila jenom ohromnou sílu.
POSLEDNÍ BÍČOVÁNÍ
Nevím, ale myslím, že tady někde bychom měli skončit. Abychom to nezakřikli. Kéž by ta síla vydržela!
Dlouhý rozhovor pár dnů před Mexikem, ale ani slovo o Mexiku. Až se rozběhne po koberci ke svým olympijským prostným, to už nebude ta Věra, co se jí třásl hlas v Trůnním sále, ale ta lvice, co o ní mluvil japonský novinář. Co dělá kotrmelce za slávu nás všech. Co dnes poodkryla alespoň trochu tvář ve stínu a zítra nastaví své tělo nemilosrdnému bičování nevypočitatelných číslíček v rukou rozhodčích. Bičování nejtěžšímu — a možná poslednímu…
