Zdena Honsová was part of the Czechoslovak team that won gold at the 1948 Olympic Games. Had there been an all-around competition, Honsová would have won the gold medal in London. She was also part of the Czechoslovak team that took bronze at the 1954 Rome World Championships. (By then, she had married, and her surname was Lišková.)
Twenty years later, Honsová’s daughter, Hana Lišková, was part of the Czechoslovak team that won silver at the Mexico City Olympics and bronze at the Ljubljana World Championships. Her gym was so small that it could not fit a full-size floor exercise mat.
Here’s their story, as told by the Czechoslovak magazine Stadión.
A MIRACLE CHILD?
CHARACTERS: Father: engineer Josef Liška, director of the secondary school in Jihlava, former representative in sports gymnastics and Czech handball league player.
Mother: prof. Zdena Lišková, née Zdena Honsová, professor at the University of Agriculture in Jihlava, former Czechoslovakia representative in gymnastics, and Czech handball league player.
Daughter: Hana Lišková, studying at the Secondary School of General Education in Jihlava, former figure skating talent, member of the Czechoslovak national team in sports gymnastics.
PLACE: Family villa in Jihlava.
AGENDA: A story about a daughter who is as talented and successful as her father and mother and therefore quite logically belongs to our series “Children after fathers.”
Indeed, we immodestly believe that today’s story will be even more interesting than the previous one. Tell me about a family whose members understand their sporting “craft” as perfectly as the trio we’ve just introduced. Where, for example, the problem of the back flip interests the first as much as the third. Not only that it interests them, but also where one and the other can contribute to the third, the youngest, with advice, guidance, and experience. To rejoice in her joys and share the painful disappointments of failure.
Let’s be gallant and talk about the mother first. She was twelve years old when the war [i.e. World War II] broke out. Soon the Germans closed the grammar school in Jihlava, then the gyms. Forced labor for Germany, evening exercises in secret in the school gym for a regular bribe of five crowns to a janitor who knew how to keep quiet and understood the young people. There were no gymnastics competitions, so the girls started playing handball. Okay. She brought Jihlava into the league and was almost as popular then as Holíková, Suchý and other Jihlava hockey aces are today. After the war, she studied at the University in Prague and worked endless hours in the gym of the former Sokol Prague. Olympic Games in London 1948. Zdena Honsová is the best member of the team that won the gold medal. She maintains her top form even in 1950, but we are not sending athletes to the World Championships in Basel. The title of all-around world champion goes to the Polish athlete Rakoczy, whom Honsová had beaten twice before in international competitions. Then Helsinki. Without Honsová, then Lišková, whose daughter Hana was born the day before the gymnasts left for the Olympics. Two years later Lišková finished 9th-12th overall* at the World Championships in Rome, and the following year in Yugoslavia she was second behind Eva Bosáková. She practically said goodbye to the gym during her pre-Olympic preparation for Melbourne 1956. Later, it turned that this was not a goodbye forever.
[*Note: Lišková-Honsová finished 13th in the all-around at the 1954 World Championships.]
At that time the whole family was already living in Jihlava. Husband and father Josef Liška finally said goodbye to his birthplace — Pilsen. He started there in Sokol, like most of the boys, during the war he was provided with hospitality by the Workers’ Sports Union (DTJ) in Doubravka, but he also trained with the boys in the forest in Zábělá, the place of traditional student Majales fest. Since the war years were not much different in terms of gymnastics in Pilsen or Jihlava, he also sought solace in handball. He played league in the then famous Petrin. However, one day the war ended also in Pilsen, and Josef Liška went to study in Prague. In the gym, he met Zdena and, as already mentioned, in the stuffy summer of 1952 his daughter Hana was born.
She started out on the ice. There was a new ice rink in Jihlava and skating was very popular. Hana, extremely gifted in movement, appeared to be a great talent. Under the guidance of her father, who absorbed all the knowledge from all available manuals, she mastered the basics of school, jumps, and participated in student competitions. At that time, her mother played only “second fiddle.” She watched the whole drill from behind the rail. But then Hana proudly declared that she didn’t enjoy figure skating anymore and moved to the gym. The era of Zdena Lišková, mother and coach, has begun. Hana’s father, on the other hand, retreated into seclusion. Today, he is a rare guest at the gym. He says he doesn’t have the nerve.
Perhaps it was innate talent, perhaps genuine diligence, perhaps the mother’s teaching and coaching skills. The fact remains that Hana Lišková started to climb the quantitative rungs of the gymnastics ladder incredibly fast. One year she won the pupils’ championship, the next the Class III competition, and by leapfrogging over the Class II and I performance levels, she suddenly, at the age of thirteen, found herself on the national team. She was called a child prodigy. I think unfairly so. These were no miracles but extraordinary effort, conscientiousness, purposeful work, endless toil. Perhaps a little help from natural talent, true, but no miracles.
At the age of 15, she went to the pre-Olympic races in Mexico. She was a member of the 1968 silver Olympic team. She has competed in Japan and participated in the European Championships in Landskrona last year. She spends 15 hours a week in the gym. Every afternoon around three o’clock she meets her mother there, returning home just in time for dinner. She trains in a small, inadequate gym. She cannot even train her great floor exercise, created by Dáša Šťastná, in the building. The gym simply is not big enough for the required carpet. That’s why she goes to Prague before the top competitions — to practice her floor exercise. Friday afternoon, straight from school to the train, Saturday training and then back to study. She’s about to graduate, she wants to study medicine. And achieve something more in gymnastics. At just under 18, her door to life is wide open. She has the support of a mother who advises, caresses, and scolds, if necessary. She has the support of her father, who may be a grumpy man, but deep down, he harbors a bit of justified pride in his daughter, who rocks…
Stadión, February 26, 1970
ZÁZRAČNÉ DÍTĚ?
26. února 1970
OSOBY: Otec: ing. Josef Liška, ředitel SPŠ v Jihlavě, bývalý reprezentant ve sportovní gymnastice a ligový hráč české házené.
Matka: prof. Zdena Lišková, roz. Honsová, profesorka na VŠZ v Jihlavě, bývalá reprezentantka ČSSR ve sportovní gymnastice a ligová hráčka české házené.
Dcera: Hana Lišková, studující SVVŠ v Jihlavě, bývalá krasobruslařská naděje, členka reprezentačního týmu ČSSR ve sportovní gymnastice.
MÍSTO: Rodinná vilka v Jihlavě.
DĚJ: Povídání o dceři, která se stejným dílem vydařila po otci i mamince a proto docela logicky patří do našeho seriálu „Děti po otcích“.
Ba, neskromně se domníváme, že dnešní příběh bude ještě zajímavější než předchozí. Povězte mi o rodině, jejíž členové rozumí svému sportovnímu „řemeslu“ tak dokonale jako trio, které jsme vám právě představili. Kde např. problém prohnutého salta nazad zajímá prvního, stejně jako třetího. Nejen zajímá, ale kde také jeden i druhý může tomu třetímu, nejmladšímu, přispět radou, návodem, zkušenostmi. Radovat se z jeho radostí a podílet na bolestných zklamáních z neúspěchu.
Buďme galantní a povězme si nejdříve o mamince. Bylo jí dvanáct roků, když vypukla válka. Zanedlouho zavřeli Němci v Jihlavě gymnasium, potom i tělocvičny. Totální nasazení, večerní cvičení potajmu ve školní tělocvičně za pravidelný úplatek pěti korun školníkovi, který dovedl mlčet a chápal mladé. Gymnastické soutěže žádné a tak začala hrát děvčata házenou. Dobře. Dostala Jihlavu do ligy a byla tu tehdy skoro tak populární, jako dnes Holíkové, Suchý a další esa jihlavského hokeje. Po válce studium na Vysoké škole v Praze a nekonečné hodiny dřiny v tělocvičně bývalého Sokola pražského. Olympijské hry v Londýně 1948. Zdena Honsová tu je nejlepší členkou družstva, které nám vybojovalo zlatou medaili. Vrcholnou formu si podržuje i v roce 1950, ale mistrovství světa v Basileji neobesíláme. Titul absolutní mistryně světa získává Polka Rakocsiová, kterou Honsová předtím v mezinárodních soutěžích dvakrát porazila. Potom Helsinky. Bez Honsové, tehdy už Liškové, jíž se den před odletem gymnastek na OH narodila dcera Hana. O dvě léta později obsadila Lišková na mistrovství světa v Římě v celkové klasifikaci 9.—12, místo, v následujícím roce v Jugoslávii byla druhá za Evou Bosákovou. 5 tělocvičnou se prakticky rozloučila při předolympijské přípravě na Melbourne 1956. Později se ukázalo, že nikoliv navždy.
Tehdy už celá rodina žila v Jihlavě. Manžel a otec Josef Liško se definitivně rozloučil se svým rodištěm — Plzní. Začínal tam, jako většina kluků v Sokole, za války mu poskytla pohostinství DTJ v Doubravce, ale cvičil s chlapci třeba i v lese v Zábělé, místě tradičních studentských Majáles. Protože válečná léta, pokud jde o gymnastiku se mnoho nelišila v Plzni ani v Jihlavě, také on hledal útěchu v házené. Hrál ligu v tehdejším slavném Petřínu. Také v Plzni však jednou válka skončila a Josef Liška odešel studovat do Prahy. V tělocvičně se seznámil se Zdenou a jak už řečeno, v plném létě 1952 se narodila dcera Hana.
Začínala na ledě. V Jihlavě byl tehdy nový zimní stadión, bruslení bylo v módě. Hana, pohybové nesmírně nadaná, se jevila jako velký talent. Pod vedením otce, který všechny vědomosti vstřebával ze všech dosažitelných příruček, si osvojovala základy školy, skoky, zúčastňovala se žákovských závodů. Matko hrála v té době pouze „druhé housle“. Sledovala celou tu drezúru jen za mantinelem. Pak však Hana hrdě prohlásila, že ji krasobruslení nebaví a přešla do tělocvičny. Nadešlo éra Zdeny Liškové, matky a — trenérky. Do ústraní se naopak stáhl otec. Dnes je v tělocvičně jen vzácným hostem. Nemá prý na to nervy.
Snad to zavinil vrozený talent, snad opravdová píle, možná pedagogické a trenérské schopnosti matky. Skutečností zůstává, že Hana Lišková začala až neuvěřitelně rychle stoupat po kvantitativních příčcích gymnastického žebříčku. V jednom roce vyhrála žákovský přebor, v dalším soutěž III. třídy a skokem přes II. a I. výkonnostní stupeň se najednou, třináctileté, objevila v reprezentačním celku. Zázračné dítě se jí říkalo. Myslím, že neprávem. Jaképak zázraky tam, kde jde o mimořádnou pili, svědomitost, cílevědomou práci, nekonečnou dřinu. Snad trochu, pravda, pomohl vrozený talent, ale jen žádné zázraky.
V patnácti letech jela na předolympijské závody do Mexika. Byla členkou stříbrného olympijského týmu 1968. Závodila už v Japonsku, vybojovala si účast na loňském mistrovství Evropy v Landskroně. Patnáct hodin týdně tráví v tělocvičně. Každé odpoledne kolem třetí se tam schází s maminkou, domů se vracejí tak právě včas večeře. Trénuje v malé, nevyhovující tělocvičně. Její skvělá prostná, jejichž autorkou je Dáša Šťastná, nemůže dokonce cvičit v komplexu. Do tělocvičny se jednoduše nevejde potřebný koberec. Proto jezdí před vrcholnými soutěžemi — trénovat prostná do Prahy. V pátek odpoledne, přímo ze školy na vlak, v sobotu trénink a pak zpátky k učení. Brzy bude maturovat, chtěla by studovat medicínu. A v gymnastice ještě něco dosáhnout. Jejích necelých osmnáct let, to je dokořán otevřená brána do života. Má oporu v matce, která poradí, pohladí i vyhubuje. Má podporu v otci, který sice na oko bručí, ale v nitru, kdesi hodně hluboko, ukrývá kus oprávněné pýchy na dceru, která válí…