From 1936 until 1968, the Czechoslovak women’s artistic gymnasts always won at least one medal at the Olympics. In 1972, that streak ended. In 1974, the leadership of the Czechoslovak women’s team was wondering how to return to its golden age. According to the article below, one potential solution was to improve on uneven bars. In particular, they were hoping to find something unique and extraordinary on the apparatus — similar to what Korbut brought to bars in 1972.
Interestingly, the article points out that Korbut was not the only gymnast to train the salto release on bars. Czechoslovak gymnast Bohumila Římnáčová had trained the same skill but couldn’t master it.
One final tidbit: It should be noted that the article leaves out an important detail in its historiography. At the 1934 World Championships, teams had a choice of uneven bars or parallel bars. The Czechoslovak team was the only team to choose uneven bars. In effect, it was the Czechoslovak women’s team that introduced uneven bars to FIG competitions.
There’s no peace between the bars
Officially, one of the women’s gymnastic equipment is called asymmetric bars, unofficially “pigeon-toes;” in fact, today it is two bars, and for our gymnastics, it is a stumbling block. Although the general public admires immensely — probably because of the lack of opportunity — the art on bars of our female athletes, whose figures fly lightning fast from one bar to the other, experts who know the world level and its tendencies are still skeptical when evaluating the routines of our leading gymnasts: routines on bars are not up to scratch.
WHAT USED TO BE WORN AND WHAT IS WORN NOW
At the London Olympics in 1948, the routines included top elements – kips, underswings, handstands at the end of the routine, followed by squats or straddle vaults, of course from a lower bar. Today, the exercises have been transferred mainly to the higher bar. The most progressive competitors go through handstands on the higher bar up to three times during the routine.
The development between the past and the present was interesting. When Soviet gymnasts first appeared on the gymnastics scene at the 1952 Olympics in Helsinki, they caused a small revolution. They used elements from men’s gymnastics on the apparatus. It was not accidental, their representative [Galina] Urbanovich had already performed complete male routines including giants on the high bar in the late forties.
[Note: At domestic competitions, the Soviet women used to compete on high bar and flying rings.]
Another milestone was the arrival of the GDR athletes at the end of the 1960s. The Soviet gymnasts somewhat stagnated because they built only on the purity of their performances and some of them appeared in competitions for up to eight years without any significant changes in their routines. The example of Karin Janz from the GDR, who impressed with her unprecedented difficulty, and her young teammates, who were physically and technically very well prepared at the age of 14, shocked the world. Including the Olympic champion, of course.
The Soviet trainers realized that the audience and the judges would be attracted by the difficulty and originality of the exercises. Mostly, however, they knew how to go about it and had plenty to choose from. That’s why she was able to dazzle quite extraordinarily during the Olympic competition in Munich: Olga Korbut, who even underlined the most urgent requirement of today — originality and extraordinariness — three times with her exercises.
SPEECH WITHOUT ANY ALLEGORIES
Those who want to get a little further must not delude themselves that they have wings when they only have legs, but rather try to move from walking to trotting as soon as possible. Vít Matlocha, the head coach of the Czechoslovak women’s national team, stays down to earth:
“In my opinion, outside of the ‘golden age’ from the 1962 World Championships to the Mexican Olympics, we have always had weaknesses in this discipline, although we have won it here and there. But never, with two or three exceptions, have our competitors achieved such perfection on the uneven bars as on the balance beam.”
Nowadays it is known exactly when the world development on the uneven bars started to escape Czechoslovak gymnastics.
“If our gymnasts had come to the last World Championships in Ljubljana four years ago with something new, as was common before, they could have kept up. At the same time, there were still enough athletes from the Olympic team in the squad who could have done it because they were not too old to practice new things. But that didn’t happen.”
Is it the people’s fault? If so – does it fall on the heads of the coaches or the competitors?
“The coaching staff was not sufficiently prepared for the new requirements and the consequences of this are still being felt today. As a result of early specialization, the age average of the top female athletes has dropped significantly, but our young gymnasts have not mastered the basic technique for top performances to the extent that original and risky elements can be applied to them. Another reason was the lack of quick information about new developments, so that it was not possible to react immediately to what was happening in the world. Even though observers used to go to important competitions, their knowledge did not reach the masses of trainers in time. Fortunately, that has changed — this year we had video recordings from the USSR Championships in May and films from the GDR Championships in June available as early as mid-July.”
REGULATIONS ARE NOT ENOUGH
In artistic gymnastics, the international competition rules determine the difficulty required of the participants in the World Championships and Olympic competitions in a given period. On uneven bars, two elements of the highest difficulty were sufficient last year, this year three “Cs” are required. It should be noted that there are many to choose from, there are dozens of them in the bars repertoire and new ones are being added all the time.
However, those who do not want to close the door to the elite cannot limit themselves to the difficulty level set by the International Gymnastics Federation. That is why four C elements were prescribed in our competition regulations and at the 1974 Czechoslovak championships practically all members of the wider selection coped with it.
Excessive difficulty, however, is not a recipe that a prudent expert would advise to medal candidates. Not even a routine studded with eight Cs guarantees success for its performer. Today, it is only the element, the routine, the manner of performance that can take the audience’s breath away and arouse amazement. Olga Korbut has made history in the history of sports gymnastics by mastering elements that were until then considered impossible to perform. Her somersault on the uneven bars was practiced six years ago by our Bohumila Římnáčová. However, she did not have the physical and technical prerequisites to master them.
THE WAY OUT OF THE MAZE
According to the plan for the 1976 Olympic Games in Montreal, the new team of coaches of the Czechoslovak national team is not counting on a breakthrough at this year’s World Championships in Varna — all the candidates for the Olympic nomination have to start practicing some originality by the end of this year and publicly demonstrate it next year.
But are our coaches able to invent and practice interesting and engaging innovations with the competitors?
“There are very few coaches in the world with these creative skills,” Vit Matlocha does not overestimate or underestimate. “Even in the Soviet Union, out of hundreds of good coaches, you could count such inventors on the fingers of one hand. Our gymnastics has just that many, and therein lies our chance. But it will be necessary to increase the technical maturity of others on whom the preparation of talent depends.”
The new organization — top sports centers and youth training centers — is intended to enable a faster transition of talented female athletes from average to above-average. It is the only organizational solution for Czechoslovak women’s sports gymnastics to get out of the problems of the last years.
“There is a scheme that can be applied there that can help to ensure that we have enough female athletes to choose from at the top. So far, it’s not working. I will give Drahomíra Smolíková as an example. In terms of talent, she is a gymnast of the first order. Last year she was still competing in the second junior class, this year she’s already got a master class. She skipped all categories, was fourth at this year’s championships and recently won the internal control competition in the training camp even ahead of Zdená Dorňáková. This fifteen-year-old girl is now ready to practice original elements. But in the conditions in which she trains at home in Bohumín, she can hardly do it.”
There are more cases like this. The coaches responsible for the preparation of the Czechoslovak team are waiting all the more impatiently for the moment when life in the gymnastics centers will start to pulsate regularly and healthily.
TODAY AND TOMORROW
Currently, none of our athletes have originality in their routines on uneven bars. Even the training of our champion Dorňáková is only average from the global point of view, probably at the level of every top athlete from Hungary, Bulgaria, Romania and, besides the best, also from the GDR. Smolíková has in her routine some elements that aren’t not original, but rarely seen and practiced in a special way. Anna Pohludková is the most likely to make a significant impact in the future. (All this at a time when the eleven-year-old participants of the “Romanian experiment” managed to perform one of the most difficult elements on the uneven bars — the clear hip to handstand – eight times in a row with their arms outstretched in the warm-up at the Olympic hopefuls‘ competition in the GDR last year!)
The championships in Varna in October will present to the world what has been baked in the gymnastic kitchens. We already know that our gymnastics will not contribute to the richness of the menu with any delicacies on bars. A creation for the world menu needs time. Montreal is still thinking about Czechoslovak specialties from the world exhibition — perhaps it will see them from Czechoslovak gymnasts at the 1976 Olympics.
MÍLA HANZLÍKOVÁ
Stadión, No. 39, 1974
Není klidu mezi žerděmi
Oficiálně se jedno z ženských gymnastických nářadí nazývá bradla o nestejné výši žerdí, neoficiálně „šmajdy“, ve skutečnosti jsou to dnes dvě hrazdy, v naší gymnastice pak kámen úrazu. Třebaže se laická veřejnost nesmírně obdivuje — zřejmě proto, že má nedostatek příležitosti — bradlovému umění našich závodnic, jejichž postavičky bleskurychle poletují z jedné žerdi na ruhou, odborníci, kteří znají světovou úroveň a její tendence, se při hodnocení sestav našich předních gymnastek vyjadřují stále skepticky: Bradla nejsou na výši.
CO SENOSÍVALO A NOSÍ
Na londýnské olympiádě v roce 1948 se do sestav zařazovaly jako vrcholné prvky vzklopky, podmetky, na závěr stoje na rukou a po nich skrčky nebo roznožky, samozřejmě z nižší žerdi. Dnes se cvičení přeneslo převážně na vyšší žerď. Nejprogresívnější závodnice procházejí až třikrát během sestavy stojem o rukou na vyšší žerdi.
Mezi včerejškem a dneškem byl zajímavý vývoj. Když se na olympijských hrách 1952 v Helsinkách objevily poprvé na gymnastické scéně sovětské závodnice, způsobily malou revoluci. Ve cvičení na nářadí použily prvky z mužské gymnastiky. Nebylo to náhodné, jejich reprezentantka Urbanovičová již koncem čtyřicátých let předváděla na hrazdě kompletní mužské sestavy včetně veletočů,
Dalším mezníkem byl nástup závodnic NDR koncem šedesátých let. Sovětské gymnastky poněkud ustrnuly, protože stavěly pouze na čistotě provedení a některé z nich se objevovaly na závodech až osm let bez podstatných změn v sestavách. Příklad Karin Janzové z NDR, která ohromila nevídanou obtížností, i. jejích mladých kolegyň z družstva, ve čtrnácti letech fyzicky i technicky výtečně připravených, vyburcoval svět. Pochopitelně i olympijské vítězky.
Sovětští trenéři si uvědomili, že diváka i rozhodčí upoutá především obtížnost a originalita cvičení. Hlavně však věděli, jak na to jít a měli z čeho vybírat. Proto mohla při olympijské soutěži v Mnichově zcela mimořádně oslnit: Olga Korbutová, která svým cvičením onen nejnaléhavější požadavek dneška — původnost a neobyčejnost — dokonce třikrát podtrhla.
ŘEČ BEZ JINOTAJŮ
Kdo se chce dostat o kus dál, nesmí si nalhávat, že má křídla, když má k dispozici jenom nohy, ale spíš se snažit přejít co nejdříve z chůze do poklusu. Hlavní trenér čs. reprezentačního družstva žen Vít Matlocha zůstává při zemi:
„Podle mého názoru jsme u nás mimo „zlatý věk“ od mistrovství světa 1962 do mexické olympiády měli v této disciplíně vždycky slabiny, i když jsme ji tu a tam také vyhrávali. Nikdy však naše závodnice až na dvě tři výjimky nedosáhly takové dokonalosti na bradlech jako třeba na kladině.“
Dneska se už přesně ví, kdy začal světový vývoj na bradlech československé gymnastice utíkat.
„Kdyby byly naše gymnastky přišly ještě na minulý světový šampionát v Lublani před čtyřmi roky s něčím novým, jak to bylo běžné předtím, mohly udržet krok. Přitom bylo v družstvu ještě dost závodnic z olympijského týmu, které by to byly dokázaly, protože nebyly na nácvik novinek staré. To se ale nepovedlo.“
Je vina v lidech? Jestliže ano — padá na hlavu trenérů nebo závodnic?
„Kolektiv trenérů nebyl dostatečně připraven na nové požadavky a důsledky toho se prolinají až do dnešní doby. Vlivem včasné specializace se věkový průměr špičkových závodnic pronikavě snížil, ale naše mladé gymnastky nemají zvládnutou základní techniku pro vrcholné výkony natolik, aby bylo možno na ně originální a riskantní prvky aplikovat. Další příčinou byl nedostatek rychlých informaci o novinkách, takže se nemohlo bezprostředně reagovat na to, co
se ve světě děje. I když také dříve jezdili pozorovatelé na důležité závody, nedostaly se jejich poznatky včas mezi masu trenérů. To se naštěstí změnilo — letos jsme měli už v polovině července k dispozici videorekordingový záznam z květnového mistrovství SSSR a filmy z červnového mistrovství NDR.”
PŘEDPISY NESTAČÍ
Ve sportovní gymnastice je mezinárodními závodními řády určena obtížnost, jaká se v tom kterém období od účastnic mistrovství světa a olympijských soutěží požaduje. Na bradlech ještě loni stačily dva prvky nejvyšší obtížnosti, letos už se žádají tři „céčka“. Nutno podotknout, že je z čeho vybírat, v bradlovém repertoáru jich jsou desítky a stále přibývají nové.
Kdo si však nechce uzavřít dveře mezi elitu. nemůže se omezit jenom na obtížnost, stanovenou Mezinárodní gymnastickou federací. Proto také v našich závodních řádech byly předepsány čtyři prvky C a na mistrovství ČSSR 1974 se s tím prakticky všechny členky širšího výběru vyrovnaly.
Přehnaná obtížnost ovšem není recept, který by prozíravý znalec poradil adeptkám na medaile. Ani sestava, prošpikovaná osmi céčky, totiž nezaručuje své interpretce úspěch. Ten dnes přináší teprve prvek, sestava, způsob předvedení, který dokáže vzít divákům dech a vzbudit úžas. Olga Korbutová se zapsala do historie sportovní gymnastiky tím, že zvládla prvky, které byly do té doby pokládány za neproveditelné. Její salto na bradlech nacvičovala už před šesti lety naše Bohumila Římnáčová. Neměla však fyzické ani technické předpoklady k tomu, aby se je naučila.
CESTA Z BLUDIŠTĚ
Podle plánu pro olympijské hry 1976 v Montrealu — nový kolektiv trenérů čs. reprezentantek nepočítá totiž se zlomem situace při letošním mistrovství světa ve Varně — musí všechny uchazečky o olympijskou nominaci začít do konce letošního roku nacvičovat nějakou originalitu a v příštím roce ji veřejně předvést.
Jsou však naši trenéři schopni vymýšlet a nacvičit se závodnicemi zajímavé a poutavé novinky?
„Na světě je moc málo trenérů s těmito tvůrčími schopnostmi,“ Vít Matlocha nepřeceňuje ani nepodceňuje. „I v Sovětském svazu by se ze stovek dobrých dali takoví vynálezci spočítat na prstech jedné ruky. Naše gymnastika jich má právě tolik, a v tom je naše šance. Bude ale nutno zvýšit technickou vyspělost dalších, na kterých závisí připrava talentů.’“
Nová organizace — středisek vrcholového sportu a výcvikových středisek mládeže má umožnit rychlejší přechod nadaných závodnic z průměru v nadprůměr. Je to jediné organizační řešení pro čs. ženskou sportovní gymnastiku, aby vybředla z problémů posledních let.
„Tam se dá uplatnit režim, který může přispět k tomu, abychom měli ve špičce dostatek závodnic, z nichž by se dalo vybírat. Zatím se to nevede. Uvedu jako příklad Drahomíru Smolikovou. Pokud jde o talent, je to gymnastka prvního řádu. Loni ještě závodila ve druhé třídě dorostu, letos už má mistrovskou třídu. Přeskočila všechny kategorie, na letošním mistrovství byla čtvrtá a nedávno vyhrála v soustředění interní kontrolní závod i před Zdenou Dorňákovou. Tato patnáctiletá dívka je dnes připravená nacvičovat originality. Ale v podmínkách, v jakých trénuje doma v Bohumíně, to těžko dokáže.“
Podobných případů je víc. Tím nedočkavěji čekají trenéři, zodpovědní za přípravu čs. družstva na chvíli, kdy život v gymnastických střediscích začne pulzovat pravidelně a zdravě.
DNES A ZÍTRA
V současné době nemá ve svých bradlových sestavách originalitu žádná naše závodnice. Dokonce i cvičení naší mistryně Dorňákové je ze světového pohledu jen průměrné, asi na té úrovni, jakou má každá špičková závodnice Maďarska, Bulharska, Rumunska a kromě nejlepších i NDR. Smolíková má ve své sestavě některé prvky ne sice původní, ale málokdy viděné a zvláštním způsobem zacvičené. Z dalších má největší předpoklady se v budoucnu výrazně projevit Anna Pohludková. U ostatních jsou vzhledem k věku ještě stále nedostatky v technickém základu. (To vše v době, kdy jedenáctileté účastnice „rumunského experimentu“ dokázaly loni na soutěži olympijských nadějí v NDR předvést v rozcvičení jeden z nejobtížnějších prvků na bradlech — přemyk — o napjatých pažích až osmkrát za sebou!)
Říjnový šampionát ve Varné předloží světu, co se kde v gymnastických kuchyních upeklo. Už dnes víme, že naše gymnastika k bohatosti menu žádnými bradlovými lahůdkami nepřispěje. Výtvor pro světovou tabuli potřebuje čas. Montreal se ještě pomatuje ze světové výstavy na československé speciality — snad se jich dočká od československých gymnastek i při OH 1976.
MÍLA HANZLÍKOVÁ
More on 1974