For over three decades Czechoslovakia was a powerhouse in the world of women’s artistic gymnastics. From 1936 until 1968, Czechoslovak women’s artistic gymnasts always won at least one medal at the Olympics, and, except for 1950, from 1934 to 1970, they won at least one medal at the World Championships. (Czechoslovakia did not attend the 1950 World Championships.)
In 1972, that streak ended. No Czechoslovak gymnast won a medal in Munich, which led to much soul-searching.
Two years later, at the 1974 World Championships, the winds of fortune changed, and Czechoslovakia was on the podium once again. Božena Perdykulová, a newcomer to the international stage, came to Varna with an impressive Tsukahara and won a bronze medal.
Because Perdykulová is relatively unknown to English-speaking gymnastics fans, I translated two articles about her, as well as an article about the place where she trained.

Bronze Perdykulová
Bronze Perdykulová
Most recently, four years ago, at the World Championships in Ljubljana, Czechoslovak gymnasts stood on the podium to receive bronze medals for the team that placed third. Our men and women walked away empty-handed in the next two European Championships and the Munich Olympics. New teams were being formed, with the women starting almost from scratch. The first spark of hope of better times for Czechoslovak gymnastics in Varna in the evening, flashed this Sunday where Perdykulová, completely unknown to the world, won a bronze medal for vault among the famous gymnasts. Behind Korbut and Tourischeva! We don’t need to add more.
All Czechoslovak female gymnasts and, from the men, M. Netušil and Tannenberger successfully carried the weight of the final all-around event. There was a clear improvement compared to Munich. In Varna, the present vice-chairman of the Central Committee of the Czechoslovak Socialist Committee ing. J. Chvalný had the opportunity to congratulate the whole Czechoslovak team for a good start to the decisive and difficult preparation for the Olympic Games in Montreal.
Sixteen-year-old B. Perdykulova
She is in the 2nd grade of the grammar school in Ostrava-Vítkovice. If you want to write to her, she lives in Stará Bělá, Potoky 237, Frýdek-Místek district. I don’t have a postal code book here in Varna. Lest I forget, her name is Božena Perdykulová, she was born on 29 May 1958, she is 155 cm high and weighs 43 kg. A girl with a purple ribbon in her hair and wearing a pink leotard with black folk embroidery. In Varna, at the World Championships, experts said of her: “A girl with a world-class vault.
But this is what the Matlochs and the entire coaching staff said a year and a half ago. Boženka was then 14 years old and boasted the second performance class among junior girls, just like other ladies like Smolíková from Bohumín, Soukupová and Rabušicová from Prague or Holkovičová from Bratislava. In Trnava 1972, Perdykulová climbed to the title of junior champion of the Czechoslovak Republic.
The old gang of deserving gymnasts led by Čáslavská, Řimnáčová, Némethová, Váchová, Lišková appeared to have left the competition and suddenly there were many free national team leotards. We said to ourselves that the youngsters had an easy way to represent the country. They didn’t beat competitors crowned with world successes. There was just one whole generation missing. And it started all over again.
When on Wednesday evening, in the dressing room of the beautiful sports hall in Varna, the athletes of Czechoslovakia learned that they had dropped from fourth to fifth place in the world as a team, one after another burst into tears. Not with grief, but with defiance. Something like – we will show them again!
Sunday 27 October 1974 came. The incredibly warm summer weather was replaced overnight by a crisp north wind and a foggy winter morning. Nevertheless, the whole group of the national team and the management ran from the Kamchia Hotel to the soft sand of the Black Sea beach as they did every day. A cheerful mood prevailed, with the girls singing along to the floor exercise and giggling as the rather heavily built president of the gymnastics federation performed a routine on the balance beam.
The afternoon in the hall in Varna came to a close with exercises by the world’s aces. Kasamatsu, Andrianov, Tsukahara, Tourischeva, Korbut… It was approaching 6 pm local time. The finalists for the women’s vault event took the stage. The group was led by multiple GDR champion Hellmann. Only one…
The girl with the purple ribbon in her hair and the pink leotard with black embroidery. She was barefoot. “She’s a wolf,” said Coach Matlocha quietly in the audience, “she’s not afraid, and she doesn’t even know how far she’s come.”
For her first final vault among the stars of the gymnastics sky, she got a high score of 9.6. She performed the Tsukahara vault, which she started learning at home only this January and which her father preferred not to watch. He was so scared. On the second final vault – a handspring with a full twist – she missed the landing. But never mind. The higher score counts.
The podium of winners. Korbut on the highest, Tourischeva on the second, the girl with a purple ribbon in her hair on the third. Barefoot. Božena Perdykulová. She kissed the two Soviet champions and accepted, a little astonished, the big and heavy bronze medal of the third best female vaulter in the world.
And already the TV and radio commentators were interested in her, “I don’t want to,” she mewed shyly in the hallway like a kitten. She’d rather vault five more Tsukahara vaults than talk into a microphone. But most of all, she longed for her coach Marta Jakubková. She was crying with joy in the 27th row, almost under the ceiling of the hall, where she was sitting together with the whole Czechoslovak tourist expedition.
From the TV and radio studio, the bronze Boženka returned to the other Czechoslovak competitors in the auditorium. Suddenly, tears welled up in her eyes. Renata Stodůlková beside her remarked matter-of-factly: “Don’t cry if you can’t even paint your eyes properly – look, you’re like a chimney sweep.” She dried her face with a handkerchief.
Boženka Perdykulová calmed down, took a red plush kangaroo on her lap for luck from Ostrava fans, and watched the final competition. The girl with the world-class vault.
Československý Sport, October 29, 1974
Perdykulová bronzová
Naposledy před čtyřmi léty na MS v Lublani vystoupily gymnastky CSSR na stupně vítězů, aby převzaly bronzové medaile za třetí místo družstva. V dalších dvou mistrovstvích Evropy a na OH v Mnichově naši muži i ženy vyšli naprázdno. Formulovaly se nové kolektivy, u žen se začínalo téměř od základu. První jiskra naděje lepších časů čs. gymnastiky večer ve Varně, zablýskla tuto neděli kde pro svět zcela neznámá Perdykulová mezi věhlasnými gymnastkami vybojovala bronzovou medaili za přeskok. Za Korbutovou a Turiščevovou! Více snad nemusíme připojovat.
Tíhu finálového víceboje s úspěchem unesly všechny čs. gymnastky a z mužů M. Netušil a Tannenberger. Proti Mnichovu došlo ke zřetelnému zlepšení. Ve Varně přítomný místopředseda ÚV ČSTV ing. J. Chvalný měl příležitost blahopřát celé výpravě ČSSR k dobrému startu k rozhodující a těžké přípravě na OH v Montrealu.
Šestnáctiletá B. Perdykulová
Chodí do 2. třídy gymnázia v Ostravě-Vítkovicích. Chcete-li jí napsat, bydlí Stará Bělá, Potoky 237, okres Frýdek-Místek. Knížku směrovacích čísel tady ve Varně nemám. Abych nezapomněl, jmenuje se Božena Perdykulová, narodila se 29. 5. 1958, měří 155 a váží 43. Dívka s fialovou stužkou ve vlasech a v růžovém trikotu s černými lidovými výšivkami. Ve Varně na mistrovství světa o ní odborníci prohlásili: Dívka se světovým odrazem.
Jenomže toto řekli už před půldruhým rokem manželé Matlochovi a celý trenérský kolektiv. Božence bylo tehdy 14 let a pyšnila se druhou výkonnostní třídou dorostenek, stejně jako další slečny typu Smolíkové z Bohumína, Soukupové a Rabušicové z Prahy či Holkovičové z Bratislavy. V Trnavě 1972 se vyšplhala dorostenka Perdykulovák titulu přebornice ČSSR juniorek.
Stará garda zasloužilých gymnastek v čele s Čáslavskou, Řimnáčovou, Némethovou, Váchovou, Liškovou objevilo zanechala závodní činnosti a najednou se mnoho volných reprezentačních trikotů. Říkali jsme si, že ta mláďata k reprezentaci přišla lacino. Neporazily závodnice ověnčené světovými úspěchy. Prostě chyběla tu jedna celá generace. A začalo se znovu úplně od začátku.
Když se ve středu večer v šatně překrásné sportovní haly ve Varně závodnice ČSSR dozvěděly, že klesly jako družstvo ze čtvrtého na páté místo ve světě, jedna za druhou se rozplakaly. Ne žalostí, ale vzdorem. Něco na způsob — my jim to ještě ukážeme!
Přišla neděle 27. října 1974. Neuvěřitelně teplé letní počasí přes noc vyměnil ostrý severák za zimní mlhavé ráno. Přesto celá parta reprezentantek i s vedením jako každý den seběhla z hotelu Kamčija na hebký písek černomořské pláže. Vládla veselá nálada, k prostným si děvčata zpívala a chichotala se, když poněkud robustní předseda svazu gymnastiky předváděl sestavu na kladině.
Odpoledne v hale ve Varně nastoupila k vrcholnému závěru světová esa. Kasamacu, Andrianov, Cukahara, Turiščevová, Korbutová… Blížilo se k 18. hodině místního času. Na scénu vstoupily finalistky k přeskoku žen. Družstvo vedla mnohonásobná mistryně NDR Hellmannová. jméno každé finalistky zvučí světovým věhlasem. Jen jedna…
Ta dívka s fialovou stužkou ve vlasech a v růžovém trikotu s černým vyšíváním. Šla bosa. »To je vlče,« prohlásil tiše v hledišti šéftrenér Matlocha, »nebojí se, a ani neví, kam až se dostala.«
Za první finálový skok mezi hvězdami gymnastického nebe dostala vysoké ocenění 9,6. ^ Předvedla Cukaharův skok, kterému se začala učit doma teprve letos v lednu a na který se tatínek raději nedíval. Tolik se bál. Při druhém finálovém skoku — přemetu s dvojným obratem — nevyšel doskok. Ale nevadí. Započítává se vyšší známka.
Stupně vítězů. Na nejvyšším Korbutová, na druhém Turiščevová, na třetím dívka s fialovou stužkou ve vlasech. Bosá. Božena Perdykulová. Políbila obě sovětské mistryně a přijala trochu udiveně velkou a těžkou bronzovou medaili třetí nejlepší skokanky světa.
A už se o ni zajímali komentátoři televize i rozhlasu, »já nechci,« stydlivě mňoukala na chodbě jako kotě. Raději by i s ovázaným kotníkem odskákala pět dalších cukaharů než mluvit do mikrofonu. Ze všeho nejvíc však toužila po své trenérce Martě Jakubkové. Ta se rozplakala radostí v 27. řadě, docela pod stropem haly. kde seděla společně s celou čs. výpravou turistů.
Z televizního a rozhlasového studia se vrátila bronzová Boženka k ostatním čs. závodnicím do hlediště. A najednou i jí vytryskly slzy. Renáta Stodůlková vedle ní věcně poznamenala: »Nebreč, když si ani pořádně neumíš namalovat oči — podívej, jsi jako kominík.« Kapesníkem jí osušila tvář.
Boženka Perdykulová se uklidnila, vzala na klín červeného hadrového klokánka pro štěstí od ostravských fanoušků a sledovala závěrečné finálové boje. Dívka se světovým odrazem.
Vault to Glory
REPORTAGE ON REQUEST
Táňa Fialová from Havířov, Miroslava Jelinková from Prostějov, and Zdenka Kořínková from Strakonice about the bronze medalist from the 1974 World Gymnastics Championships BOŽENA PERDYKULOVÁ
Vault to Glory
Tsukahara is a handsome Japanese young man, and the girls were already eyeing him four years ago in Ljubljana, even before he won a gold medal for his novelty on vault. This time in Varna, he was the one eyeing the girls, especially on vault, especially one of them who — of course, out of professional interest — caught his eye the most. Božena Perdykulová, unknown until then, vaulted the “Tsukahara” in such a way that she surprised the gymnastics world almost as much as the first performer of this original skill had done so before.
I asked her how to learn this vault, which can easily be described as a “flip – backwards somersault”, but is one of the most difficult in the history of women’s gymnastics.
Without any hesitation, she explained: “You’ll get through the first phase first – the run-up, the bounce and the round-off. Then the second – the somersault, initially into the pit or into a pit. And finally you connect it all together.” A small thing. Isn’t it?
A DECEPTIVE APPEARANCE
Gymnasts at the age of sixteen are different than they appear, or appear different than they really are. Božka, as she is called by her teammates, is a petite girl of 154 1/2 cm (the half-centimeter is emphasized) and 43 kg, with a soft face and expressive eyes, more silent than talkative.
But then you see her on the stage as one of the six best athletes in the world, with the eyes of the packed stands, the cameras, the judges, and her opponents on her, and she takes confident steps, her head held high with pride, as if she’s already challenging with this introduction: Just be careful not to miss out on something you don’t see every day!
“And at the same time, my legs and arms were shaking madly. I could see nothing around me but the springboard and the horse in the distance. What stage fright I had!”
But no one recognized anything. A gymnastics personality is one who can hide all fears, insecurities, nervousness, and at the right time shine in full splendor. In Varna, Božena Perdykulová presented herself to the world as a new gymnastics personality.
VAULT INTO THE UNKNOWN
She was born in 1958, when the World Championships were held in Moscow. Coincidence. She was born in the village of Stará Bělá near Ostrava, where Marta Jakubková lives. Also a coincidence. It was no longer a coincidence that the two met on the gymnastics ground of the VŽKG in Ostrava. Eight years ago, Jakubková, the coach, went to the Perdykul family to pick up the youngest of her three children when she heard that this little frog was astonishing passers-by with her somersaults and bridges on the grass in front of the house. And she locked Božka, with her temperament and her desire to learn more than the others could, in the gym, only to present her as a mature pupil in competitions three years later.
How was the debut?
“I was eleven at the time and I was the first of eleven.”
However, no gymnastics career is straightforward and the path does not lead from victory to victory. A succession of easy successes might be more likely to hinder the development of will, the desire to quietly fight for tenths of points. Gymnast Perdykulova found her springboard at 24th place in her first national junior championship. However, she bounced back so powerfully that even those who were looking for the continuation of the best traditions of our women’s gymnastics began to notice her innate ability.
She also caught the eye of the Czechoslovak national team coach Vít Matlocha. And since then, she has been accepted into the family of the chosen ones – with the dowry of flik-flak and aerial cartwheel on balance beam, handstands on bars, and Yamashita on vault. But also still with a lot of rough edges that had to be ground out in sessions in the workshop with a team of people whose skilled hands could do this and that at the same time.
IN THE CLOUDS
This summer it was already known that Božena Perdykulová had a chance to be among the best at the championships with her daring vault. However, for a long time, there were doubts about how she would cope with the all-around, so important for the team’s result. Božka has dispelled the doubts herself – just before the nomination, she got into promising form. And so, on October 27, 1974, the glorious moment could come.
“There was Tourischeva and Korbut, also Sikharulidze, Hellmann from the GDR, and Goreac from Romania. I went into the final with her with the same score but vaulted ahead of her. Then I had to wait to see how it would turn out. You’re third, the girls called out to me from the stands, but I didn’t believe them, I couldn’t see the scoreboard from the bench. Only when they called us to announce the results…”
She walked again with confident steps and with her head proudly held high, still with trembling and shaky knees, but again no one recognized anything. She congratulated first-place Korbut and second-place Tourischeva and ascended to the third step. Still like in a dream.
“I wasn’t thinking about anything, I just kept looking at our flag.”
She walked out of the hall in a disciplined manner and then returned there with the medal around her neck through another entrance, this time high up in the stands to share her joy with coach Jakubková in tears and without words.
When she was able to speak, there were other plans and wishes.
“What I want most is to do well in school.” The shine of the medal does not blind the professors of the gymnasium in Hrabůvka. Second-year student Perdykulová knows this, and that’s why she stands firmly on the ground.
Stadión, December 17, 1974, no. 51
REPORTÁŽ NA PŘÁNÍ
Táni Fialové z Havířova, Miroslavy Jelinkové z Prostějova a Zdeňka Kořinka ze Strakonic o bronzové medailistce z MS 1974 ve sportovní gymnastice BOŽENĚ PERDYKULOVÉ
Skok do Slávy
Cukahara je pohledný japonský mládenec a děvčata po něm pokukovala už před čtyřmi roky v Lublani, dokonce ještě před tím, než dostal za svou novinku v přeskoku zlatou medaili. Tentokrát ve Varně pokukoval po dívkách on, zejména při přeskoku, zejména po jedné z nich, která ho — samozřejmě z odborného zájmu — nejvíce zaujala. Božena Perdykulová, do té doby neznámá, skočila „cukaharu“ tak, že překvapila gymnastický svět skoro stejně jako předtím první interpret této originality.
Ptala jsem se jí, jak se dá naučit tento přeskok, který lze celkem snadno popsat jako „přemet — salto schylmo vzad, který však patří k nejobtížnějším v celé historii ženské gymnastiky.
Vysypala to z rukávu: „To nejdřív zvládnete první fázi — rozběh, odraz a rondát. Pak druhou — salto, zpočátku do jámy nebo do duchny. A nakonec to spojíte.“ Maličkost. Nebo ne?
KLANINÉ ZDÁNÍ
Gymnastky ve věku šestnácti let jsou jiné, než se jeví, nebo se jeví jiné, než doopravdy j jsou. Božka, jak ji nazývají kolegyně z družstva, je drobeček o výšce 154 1/2 cm (onen. půlcentimetr zdůrazňuje) a váze 43 kg, s jemňoučkým obličejem a výraznýma očima, spíš tichá než mluvná.
Ale pak ji vidíte na pódiu jako jednu ze šesti nejlepších ve světě, na které se upírají zraky přeplněných tribun, kamery, rozhodčí i soupeřky, a ona si jde sebevědomými krůčky a s hrdě vztyčenou hlavou, jako by už tímto úvodem vyzývala: Jen dávejte pozor, ať nepřijdete o něco, co se nevidí denně!
„A přitom se mně šíleně třepaly nohy i ruce. Neviděla jsem kolem sebe vůbec nic, jen v dálce můstek a koně. Jakou já měla trému!“
Nikdo však nic nepoznal. Gymnastickou osobností je ten, kdo dokáže v sobě skrýt všechny strachy, nejistoty, nervozitu a v pravý čas se zaskvět v plném lesku. Božena Perdykulová se ve Varně představila světu jako nová gymnastická osobnost.
ODRAZ DO NEZNÁMA
Narodila se v roce 1958, kdy se konalo mistrovství světa v Moskvě. Náhoda. Narodila se ve vesnici Stará Bělá u Ostravy, kde žije i Marta Jakubková. Také náhoda. Že se ty dvě setkaly na gymnastické půdě VŽKG v Ostravě, už náhoda nebyla. Trenérka Jakubková si zašla před osmi lety do rodiny Perdykulových pro nejmladší ze tří děti, když se jí doneslo, že tahle malá žába udivuje kolemjdoucí svými přemety a mosty na trávě před domkem. A zavřela Božku i s jejím temperamentem a chutí naučit se víc, než umějí ostatní, do tělocvičny, aby ji teprve za tři roky předvedla na závodech jako vyspělou žákyni.
Jaká byla premiéra?
„Bylo mi tehdy jedenáct a z jedenácti jsem byla první.“
Žádná gymnastická kariéra však není přímočará, nevede od vítězství k vítězství. Sled snadných úspěchů. by možná spíš brzdil rozvoj vůle, snahy se tiše prát o desetinky bodů. Gymnastka Perdykulová našla svůj odrazový můstek až na 24. místě při svém prvním celostátním žákovském přeboru. Odrazila se však na něm tak mohutně, že si této její vrozené schopnosti začali všímat i ti, kdo hledali a hledají pokračovatelky nejlepších tradic naší ženské gymnastiky.
Padla do oka i trenéru čs. reprezentačního družstva Vítu Matlochovi. A od té doby byla přijata do rodiny vyvolených — s věnem flik-flaku a araba na kladině, stojky na bradlech a jamašity v přeskoku. Ale také ještě se spoustou drsných plošek, které se musely obrušovat při soutředěních v dílně s týmem lidí, jejichž zkušené ruce mohou dělat to i ono najednou.
V OBLACÍCH
Letos v létě se už vědělo, že Božena Perdykulová má se svým odvážným přeskokem šanci dostat se na šampionátu mezi nejlepší. Dlouho však byly pochyby, jak se vyrovná s vícebojem, tak důležitým pro výsledek družstva. Božka je rozptýlila sama — těsně před nominací se dostala do slibné formy. A tak mohl přijít 27. října 1974 onen slovný okamžik.
„Byla tam Turiščevová a Korbutová, taky Sichorulidzeová, Hellmannová z NDR a Goreacová z Rumunska. S tou jsem šla do finále se stejnou známkou, ale skákala před ni. Pak jsem musela čekat, jak to dopadne. Jseš třetí, volaly na mě holky z tribuny, ale já jim nevěřila, z lavičky nebylo vidět tabuli se známkami. Až když nás vyzvali k vyhlášení výsledků…”
Šla zase sebevědomými krůčky a s hrdě vztyčenou hlavou, pořád ještě s trémou a roztřesenými koleny, ale opět nikdo nic nepoznal. Pogratulovala první Korbutové a druhé Turiščevové a vystoupila na třetí stupínek. Stále jako ve snách.
„Na nic jsem nemyslela, jen jsem pořád koukala na naši vlajku.“
Ještě ukázněně odpochodovala ze sálu a pak se tam s medailí na krku jiným vchodem vrátila, tentokrát až vysoko na tribunu, aby si tam v slzách a beze slov prožila svou radost s trenérkou Jakubkovou.
Když už byla schopna řeči, došlo i na další plány a přání.
„Nejvíc bych si přála, aby se mi vedlo ve škole.“ Lesk medaile profesory gymnasia v Hrabůvce totiž neoslepí. Studentka druhého ročníku Perdykulová to ví, a proto stojí pevně na zemi.
MÍLA HANZLÍKOVÁ
Ostrava Is a Legend
Note: This was published well before the 1974 World Championships.

OSTRAVA IS A LEGEND
You say its name and in one breath you add the long-used adjectives — working class, steel, mining, black. With everything that belongs to this city, it represents the massive, solid, deep-seated — literally and figuratively — foundation of our socialist present. However, Ostrava has already built an impressive superstructure, last but not least in the field of sport. Artistic gymnastics has also played a part in this.
Gymnastics came out of rich traditions here in northern Moravia. From the gyms of Ostrava came to the national teams of Czechoslovakia, and with them to the world’s limelight such famous competitors as Alexandr Lylo, Leo Sotorník, Ferdinand Daniš, Jaroslav Št’astný, Karel Klečka, Ladislav Pazdera, Jan Valášek. Pavel Stanovský and Jiří Tabák are among the current athletes. However, in the history of women’s gymnastics in Ostrava, only Dolfiína Tačová, Olympic silver medalist from 1954-1967, has a famous name. So far…
PRESENCE BELONGS TO WOMEN
It doesn’t mean that in Ostrava there are rings, high bars, and horses lying around unused, in the city of men there are always enough fit guys who are tempted to fight with the giant circles, kips, and iron crosses. And they’re good at training them to perfection. But when they reach military age, the best of them go to the specialized centers of the Dukla and Red Star, where they have the most favorable conditions for top training. And in Ostrava, they free up space and hands to train future national team representatives.
Since the beginning of the fifties, two and a half thousand gymnasts have passed through the hands of coach Miroslav Kojdecký, but only Tačová, his current collaborator, has made a significant impact in the past. However, when the history of the seventies will be written one day, his girls, as well as others from Ostrava and the surrounding area, will not be missing in them. The names of Stodůlková, Knopová, Perdykulová, Smolíková, Pohludková, and a whole bunch of others are already in the national consciousness. The Ostrava region has become the strongest performance center of our women’s gymnastics.
The giant among the clubs, and not only the local ones, is TJ Baník with 152 members, 16 coaches, mostly bred from their own ranks, and thirty medals from the Czech, Czechoslovak, and international competitions last year alone. However, TJ Baník is already very well followed by clubs in VŽKG, in Frýdek-Místek, and the smallest of them in Bohumín.
A VISIT TO PARADISE
The former Sokol Hall, built 103 years ago, used to be entered from the street through a passage and across the courtyard. This remains, but it is also the only thing that today’s TJ Baník gym has in common with the old one. After a two-year overhaul, a modern gymnastics center with everything that goes with it was built here. Stably arranged equipment that saves precious minutes wasted earlier in preparation and cleaning. A new mirrored hall with a flexible floor for the floor exercises, where a pit for acrobatics is now being built on a temporary basis. Purposeful changing rooms, a small sauna, a massage room with mountain sun and solux, clubroom and office. And everywhere sparkling clean.
“Everybody who comes here – and we have been visited by teams from the GDR, the Soviet Union, Poland, and the famous Swiss coach Günthard – says that we are in paradise,” says head coach Miroslav Kojdecký. The reconstruction was not just a matter of finances, the gymnastics experts put into it the most mature fruits of their experience and knowledge, the designer Eng. František Pilař, the spiritual father of the stadium in Bazaly, brought his next sporting child in Ostrava into the world, and everyone else put their hand to work where it was needed. That is why everyone appreciates their stand so much now.
YOUNGER SIBLING
Who knows how a team is born? You mean from a resolution, a decision, a plan, an order? “No, such a team would not survive long,” Marta Jakubková refuses and tells how it was in their case.
Ten years ago a young teacher joined the VŽKG vocational school. She knew all the sports prescribed by the curriculum, but as it happens, this gym teacher’s heart gravitated towards one more than the others. In her physical education classes, she would look carefully at the fifteen-year-olds, praise one, correct another, demonstrate something, and arouse interest… “What would you say to gymnastics?” she asked once. They told her yes. After the fifteen-year-olds came the twelve-year-olds, of whom she already has her helpers, and the circle became a section, in front of whose inviting doors now stand girls as young as eight and as old as six.
Marta Jakubková’s decade of training has borne its fruit. The coach graduated from a vocational school and her studies and practice have had an effect – her charges Božena Perdykulová, Věra Gromotovičová, Dáša Velčovská and eleven-year-old Táňa Rimmelová have already attracted the attention of national coaches.
PROMISE OF TOMORROW
It doesn’t take a Sibyl to predict the future of women’s gymnastics in this iron heart of the country. Its guarantee lies in the nascent center of top sport, which was quite naturally assigned to Ostrava, in the plans for other gyms that the industrial city will build for its greater glory and, above all, for the needs of its inhabitants, and especially in the coaches, people sometimes stubborn but always hard-working and tenacious. At a time when our women’s gymnastics is striving for its renaissance, when new designs are being invented in each of the creative workshops and models are being tailored to their wearers to emphasize personality and add a touch of elegance, Ostrava, in particular, has a great chance of becoming the Dior of our gymnastics.
[Note: The sibyls were prophetesses in Ancient Greece.]
MÍLA HANZLÍKOVÁ
[Photo Captions:]Dolfína Tačová, already six years in the trainer’s swarm, knows how to demonstrate the right attitude to Renata Stodůlková. Assisted by Miroslav Kojdecký (pictured above).
Under the supervision of Marta Jakubková the athletes of OU VŽKG practice acrobatic elements in the pit with foam cuttings.
Stadión, March 19, 1974
OSTRAVA JE POJEM
Vyslovíte její jméno a jedním dechem připojíte dávno vžité přívlastky — dělnická, ocelová, hornická, černá. Se vším, co k tomuto městu patří, představuje mohutný, pevný, do hloubky posazený — doslova i přeneseně — základ našeho socialistického dneška. Ostrava sí však už vybudovala také impozantní nadstavbu, v neposlední řadě i v oblasti sportu. Podíl na tom má i sportovní gymnastika.
Vyšla tady na severu Moravy z bohatých tradic. Z ostravských tělocvičen přišli do reprezentačních družstev Československa a s nimi i na výsluní světa tak znamenití borci, jako byl Alexandr Lylo, Leo Sotorník, Ferdinand Daniš, Jaroslav Šťastný, Karel Klečka, Ladislav Pazdera, Jan Valášek. Ze současných závodníků pak Pavel Stanovský a Jíří Tabák. V ženské gymnastické historii Ostravy má však slavné jméno pouze stříbrná olympionička Dolfiína Tačová, reprezentantka z let 1954—1967. Zatím…
DNEŠEK UŽ PATŘÍ ŽENÁM
Neznamená to, že by v Ostravě ležely kruhy, hrazdy a koně našíř ladem, v městě chlapů se vždycky najde dost zdatných kluků, které láká se porvat s veletoči, vzklopkami a rozpory. A taky je tam umějí dobře vycepovat. Když však dorostou do vojenského věku, odcházejí nejlepší z nich do specializovaných středisek Dukly a Rudé hvězdy, kde mají ke špičkové přípravě nejvýhodnější podmínky. A v Ostravě si tím uvolňují prostory i ruce k výchově budoucích reprezentantek.
Rukama trenéra Miroslava Kojdeckého už prošlo od počátku padesátých let na dva a půl tisíce gymnastek, výrazně se však prosadila V minulosti právě jen Tačová, jeho dnešní spolupracovnice. Až se však budou jednou psát anály sedmdesátých let, jeho děvčata, ale i další z Ostravy a širokého okolí v nich chybět nebudou. Do celostátního povědomí se už dostala jména Stodůlkové, Knopové, Perdykulové, Smolíkové, Pohludkové a v záloze jsou celé šiky dalších. Ostravsko se totiž stalo výkonnostně nejsilnějším centrem naší ženské gymnastiky.
Gigantem mezi oddíly, a to nejen tamějšími, je TJ Baník se 152 členy, 16 trenéry a trenérkami, vesměs odchovanými z vlastních řad, a s třiceti medailemi z přeborů ČSR, ČSSR a mezinárodních závodů jen za loňský rok. Velmi zdatně mu už však sekundují oddíly ve VŽKG, ve Frýdku-Místku i nejmenší z nich v Bohumíně.
NÁVŠTĚVA VRÁJI
Do bývalé sokolovny, postavené před 103 roky, se vcházelo z ulice průjezdem a přes dvůr. To zůstalo, ale je to také jediné, co má dnešní tělocvična TJ Baník se starou společného. Po dvouleté generální opravě tu totiž vzniklo moderní gymnastické středisko se vším, co k tomu patří. Stabilně rozestavené nářadí, které šetří drahocenné minuty, promarňované dříve přípravou a úklidem. Nový zrcadlový sálek s pružnou podlahou pro prostná, kde se nyní za plného provozu buduje brigádnicky ještě jáma pro akrobacii. Učelné šatny, malá sauna, místnůstka pro masáže s horským sluncem a soluxem, klubovna a kancelář. A všude zářivá čistota.
„Každý kdo k nám přijde — a byly tady výpravy z NDR, ze Sovětského svazu, Polska i známý švýcarský trenér Günthard — říká, že se tu máme jako v ráji,“ chlubí se plným právem hlavní trenér Miroslav Kojdecký. Přestavba nebyla totiž jen záležitostí financí, gymnastičtí odborníci do ní vložili nejzralejší plody svých zkušeností a znalostí, projektant ing. František Pilař, duchovní otec stadiónu na Bazalech, v ní přivedl na svět své další sportovní dítě v Ostravě a každý z ostatních přiložil ruku k dílu, kde bylo třeba. Proto si teď všichni svého stánku tolik váží.
MLADŠÍ SOUROZENEC
Kdo víte, jak se rodí oddíl? Myslíte, že z usnesení, rozhodnutí, plánu, příkazu? „Kdepak, takový by dlouho nepřežil,“ odmítá Marta Jakubková a vypráví, jak to bylo u nich.
Před deseti lety nastoupila do odborného učiliště VŽKG mladinká učitelka. Znala všechny sporty, které předpisují osnovy, ale jak už to bývá, tíhlo i tohle tělocvikářské srdce k jednomu víc než k dalším. V hodinách tělesné výchovy si pozorně prohlížela patnáctileté učnice, tu pochválila, jinde poopravila, něco předvedla a — vzbudila zájem.. „Co byste říkaly gymnastice,“ zeptala se jednou. Řekly jí ano. Po patnáctiletých přišly dvanáctileté, z kterých už má své pomocnice, z kroužku vznikl oddíl, před jehož lákavými dveřmi dnes stojí už osmileté i šestileté dívenky.
Desetiletka Marty Jakubkové vydala své ovoce. Trenérka v ní absolvovala odbornou školu a studium i praxe se zákonitě projevily — její svěřenky Božena Perdykulová, Věra Gromotovičová, Dáša Velčovská i jedenáctiletá Táňa Rimmelová už přitáhly pozornost reprezentačních trenérů.
PŘÍSLIB ZÍTŘKŮ
Není třeba Sibyly k tomu, aby se předpověděla budoucnost ženské gymnastiky v tomto železném srdci republiky. Její záruka je v rodícím se středisku vrcholového sportu, které bylo zcela přirozeně přiřčeno právě Ostravě, v plánech dalších tělocvičen, jež průmyslové město vybuduje pro svou větší slávu a hlavně pro potřeby svých obyvatel, a zejména v trenérech, lidech někdy paličatých, ale vždycky pracovitých a houževnatých. V době, kdy naše ženská gymnastika usiluje o svou renesanci, kdy se v každé z tvůrčích dílen vymýšlejí nové vzory a modely šijí přesně na své nositelky, aby zdůraznily osobnost a dodaly punc elegance, má zejména Ostrava velké šance stát se Diorem naší gymnastiky.
MÍLA HANZLÍKOVÁ
Snímky JAROSLAVA SKÁLY
Dolfína Tačová, už šest let v roji trenérky, umí názorně předvést Renatě Stodůlkové správný postoj. Asistuje Miroslav Kojdecký (na snímku nahoře).
Pod dohledem Marty Jakubkové nacvičují závodnice OU VŽKG akrobatické prvky do jámy s molitanovými odstřižky.
More Profiles and Interviews
One reply on “1974: Božena Perdykulová and Her “Vault to Glory””
Do you know where she is now. Seems she didn’t make any other world or Olympics which is a shame as she seemed like such a great talent