In 1972, Zdena Dorňáková won the all-around at the Czechoslovak National Championships when she was only 14. She finished 27th in the all-around at the Munich Olympics, suffered an injury right before the 1973 European Championships, and finished 19th in the all-around at the 1974 World Championships in Varna.
Because she won the national title at such a young age, she was a source of fascination in the Czechoslovak media in the early 1970s, and she was portrayed as the gymnast who might rehabilitate Czechoslovak gymnastics. Below, you’ll find a 1973 profile of her, as well as a 1974 interview.
A topic of interest: The tension between the capital and the peripheral gyms. This was not a uniquely Czechoslovak problem. For instance, it was a challenge for Swiss gymnasts, as well.
The 1973 Profile
Bed for the Champion
She’s still so charmingly young that it’s not hard to trace how she entered life. Sixteen years ago, she peeked into it, “got a hit in her ass and screamed,” recalls one who had no other option but to be there. “She was full of life since the beginning, almost too full.”
In front of the two-story house in Valašské Meziříčí, which hides Zdena Dorňáková’s home, there are public lighting poles along the road. One of them could be marked with a sign that the later gymnastic champion of the Czechoslovak Republic first demonstrated her courage and prowess on it. The four-and-a-half-year-old girl climbed to the top, perhaps because she could finally look down on her older brother or through the window at the family table.
“Mommy,” she called triumphantly. Mom was scared as hell. What now? If I yell at her, the girl will fall. So she praised her in a shaky voice for her performance and promised a treat in return. Zdena climbed down like a monkey at lightning speed. Worries could have been over for the family. But they were not.
The Taming of the Shrew
What to do with a healthy, restless child, with her elemental desire to move, multiplied by the desire to know everything, to get everywhere, to overcome every obstacle? Tie it with the fine chains of duty — Zdena began to take piano lessons. She accepted it with enthusiasm because she was given to perceive and understand the language of music even earlier and better than the language of words. However, the music which she poured out with her unskilled fingers was not identical to that which she liked. After some time, she begged her parents to free her from the music lessons.
And then the fateful moment approached. Mrs. Dorňáková knew the trainer Miloš Bortel and brought her daughter to show him. On September 1, 1966, nine-year-old Zdena entered the gym. On June 27, 1972,* she became the all-around champion of Czechoslovakia, the youngest in history. Everything she experienced between these two dates is well known. At least to anyone who has ever peeked into a gymnastics gym, and especially to anyone who knows the thoroughness, single-mindedness and relentlessness of coach Bortel. Everything she accomplished over a period of six years is collected in scrapbooks, meticulously kept by father Dorňák.
[*Note: The Czechoslovak National Championships in May — not June. The front page of Československý sport on May 27, 1972 read, “Dnes budeme znát absolutní mistryni ČSSR” (Today we will know the all-around champion of Czechoslovakia). That meant that Dorňáková was 14 years, 11 months, and 2 days old when she became the national champion.]
No worries with a successful daughter then? How could there not be!
Good luck and bad luck
School? “It’s not as glorious at the grammar school as at the nine-year school, I have a lot of absences because of sports. They allow me tutoring, but they don’t forgive me for anything.”
Training? “We have a small gym and there are a lot of us in there. I get assignments from the national coaches, but I can’t even do a quarter of them under these conditions.”
Performance? “I’m trying my best, I want to achieve something, that’s obvious, but everything is better and easier when I can train with the girls from the national team. That in itself can motivate me to work harder.”
[Reminder: After not medaling at the 1972 Olympics, Czechoslovakia restructured its training program, using a more centralized system.]
Problems? “I like to eat. When I see girls eating at my school, I can’t resist picking up a few dekagrams. They all watch their weight at camp, so it’s not hard for me either.”
And we’re getting to the root of the matter. The athlete who should and may attempt to rehabilitate our women’s gymnastics in the years to come was lucky enough to be — albeit in a small town — in the hands of an excellent coach at an early age, and unlucky enough that this town lies outside the gymnastics centers. The state has an interest in her further development and growth, in the growth of Zdena Dorňáková into a reliable representative without neglecting anything that belongs to the education of a young person. Thanks to this, a welcome solution has emerged. The gymnast would move to Prague, where a state-of-the-art gymnastics center is being opened in Strahov, she would attend school there regularly and without absenteeism, she would live in the dormitory. The parents agreed, grateful to the gymnastics organization for allowing their daughter what is no longer in their power. However, the plan has so far floundered on the fact that not a single available bed for the student can be found in the college dorm.
Won’t “someday” be too late?
One day Zdena Dorňáková will certainly become a university student. In the meantime, three years will pass. In three years in sport, where nineteen-year-olds are already slowly saying goodbye to sporting activity, today’s champion may not mean what she does today without demanding and continuous all-round training for Czechoslovak sports gymnastics. At best not as much as today.
Stadión, September 18, 1973, no. 38
Postel pro mistryni
Je jí stále ještě tak kouzelně málo let, že není ani trochu těžké vystopovat, jak vstupovala do života. Před šestnácti roky do něho vykoukla, „dostala po zadečku a rozkřičela se“ — vzpomíná ta, jež u toho nemohla nebýt. „Měla se od počátku až moc k světu.“
Před dvoupatrovým domem ve Valašském Meziříčí, který skrývá domov Zdeny Dorňákové, stojí podél cesty sloupy s veřejným osvětlením. Jeden z nich by mohl být označen cedulkou, že na něm pozdější gymnastická mistryně republiky poprvé prokázala odvahu a zdatnost. Čtyřapůlleté žábě se vyšplhalo až nahoru, snad proto, že se konečně mohlo podívat shůry na staršího bratra nebo oknem na rodinný stůl.
„Mamkóóó,“ zavolala vítězně. V té by se nebyl dořezal krve. Co teď? Když na ni křiknu, holka spadne. Pochválila ji tedy roztřeseným hlasem za výkon a slíbila za něj něco na zub. Zdena sešplhala bleskurychle jako opice dolů. Rodina mohla mít po starosti. Ale neměla.
Zkrocení dívky
Co dělat se zdravým, neposedným dítětem, s jeho živelnou touhou po pohybu, zmnoženou navíc chutí vše poznat, všude se dostat, zdolávat kdejakou překážku? Spoutat je jemnými okovy povinností, Zdena začala chodit na piano. Přijala to s nadšením, protože jí bylo dáno do vínku vnímat a chápat řeč hudby ještě dříve a lépe než řeč slov. Ovšem hudba, kterou vyluzovala neumělými prstíky, nebyla totožná s tou, která se jí líbila. Po čase poprosila rodiče o vysvobození z hudebky.
A tehdy se přiblížil osudový okamžik. Paní Dorňáková se znala s trenérem Milošem Bortelem a přivedla mu ukázat dceru. Dne 1. září 1966 vstoupila devítiletá Zdena do tělocvičny. Dne 27. června 1972 se stala absolutní mistryní ČSSR, nejmladší v historii. Všechno, co prožila mezi těmito dvěma daty, je známé. Aspoň každému, kdo kdy nahlédl do gymnastické tělocvičny, a zejména tomu, kdo zná důkladnost, cílevědomost a neúprosnost trenéra Bortela. Všechno, co dokázala v období šestí let, je shromážděno ve výstřižkových albech, pečlivě vedených otcem Dorňákem.
S úspěšnou dcerou už tedy nejsou starosti? Jak by mohly nebýt!
Štěstí a smůla
Škola? „Na gymnasiu už to není tak slavné jako na devítiletce, mám kvůli sportu hodně absence. Umožňují mi doučování, ale neodpustí mi nic.“
Trénink? „Máme malou tělocvičnu a je nás tam na ni hodně. Dostávám od reprezentačních trenérů úkoly, ale za těchto podmínek je nemohu plnit ani na čtvrtinu.“
Výkonnost? „Snažím se, chci něco dokázat, to je jasné, Ale všechno mi jde líp a snáze, když mohu trénovat s děvčaty z reprezentačního družstva. To samo o sobě už dovede vyhecovat k větší píli.”
Problémy? „Chutná mi jíst. Když u nás ve škole vidím, jak té se holky cpou, neodolám a nabírám deka. Na soustředění si hlídají váhu všechny, takže to ani pro mne není nesnadné.“
A dostáváme se ke kořenu věci. Sportovkyně, která se má a může pokusit v příštích letech o rehabilitaci naší ženské gymnastiky, měla to štěstí, že se — byť na malém městě — dostala v útlém věku do rukou vynikajícího trenéra, a tu smůlu, že toto město leží mimo gymnastická centra. Stát má zájem na jejím dalším vývoji a růstu, na růstu Zdeny Dorňákové ve spolehlivou reprezentantku bez opomenutí čehokoliv, co patří k výchově mladého člověka. Díky tomu se objevila vítaná možnost řešení. Gymnastka by se přestěhovala do Prahy, kde se otvírá na Strahově nejmodernější gymnastické středisko, navštěvovala by tu pravidelně a bez absencí školu, bydlela na kolejí. Rodiče souhlasili, vděční tělovýchovné organizaci, že umožňuje jejich dceři, co už není v jejich silách. Záměr však zatím ztroskotává na tom, že se ve Vysokoškolské koleji nemůže najít ani jedna volná postel pro středoškolačku.
Nebude se „jednou“ pozdě?
Jednou se Zdena Dorňáková vysokoškolačkou jistě stane. Zatím však uplynou tři roky. Za tři roky ve sportu, kde se devatenáctileté úž pomalu loučí se sportovní činností, nemusí dnešní mistryně bez náročné a soustavné všestranné přípravy znamenat pro čs. sportovní gymnastiku to, co dnes. V nejlepším případě ne tolik, co dnes.
MÍLA HANZLIKOVÁ
A 1974 Interview
This interview was published immediately before the 1974 World Championships. Interestingly, Dorňáková discusses her teammates’ struggle to adjust to competing for a team instead of competing for themselves as individuals.
Journey into the Depths of the Gymnastic Soul
Zdená Dorňáková is already seventeen years old. At thirteen she was the youngest representative, at fifteen the youngest member of the Olympic team, at sixteen the youngest all-around champion in our gymnastics history.* We used to clap for her and look at her like she was still a child. And she has matured so far – into the appearance of a young lady, into a conscious experience of movement, into a thoughtfulness that has replaced mere obedience without excluding inner discipline.
[*Note: As noted above, Dorňáková became an all-around champion when she was younger than 16.]
“When a child starts gymnastics, it’s a game for them. But then the daily training sessions start and suddenly the sport becomes part of their lifestyle not just as a pastime but as a duty. Here in Prague, where I go to an evening grammar school, it has even become my first duty.”
After one competition, you said that it is not normal to run, jump and fly on the apparatus all the time. Does that mean it’s not normal to you?
“No, I don’t have that feeling. I was never forced into gymnastics, my parents always stressed that it was up to me. The truth is that now I have to practice, I mustn’t stop. But it’s also out of inner need, I can’t imagine anymore that I shouldn’t and can’t.”
Can you define what you liked, like and will always like about gymnastics from the beginning?
“It’s a sport that provides an aesthetic experience – for those watching and those competing. Plus, especially when I’m practicing new elements, the satisfaction of outdoing myself.”
Are you succeeding in everything?
“No, but I’m trying. Like with training. My first coach Bortel from Valašské Meziříčí emphasized intensive training in a shorter time. Here at Strahov I’m prescribed big doses. It seems like a contradiction, but I thought about it and came to the conclusion that everyone is right. I need both quality and quantity, to train long and to the fullest. Of course, I sometimes still get out of it, I can go full on for two days, but on the third day I slack off. I have to overcome this in myself.”
Fear of risk no longer?
“I never had it and I don’t have it. What could possibly happen to me? I’ll always make it to the ground!”
There was a lot of falling off the balance beam during the meet against Canada.
“I felt great, too much so that I thought – you have to control yourself! She slowed down, so I started, didn’t get a proper standing start and fell. So I got angry and told myself – I always talk to myself – now go! I went for it, but after the somersault I just missed my foot on the balance beam. Another fall. Then time was chasing me, the ending did not work out, either, and it was a disaster – 7.4 points and of course losing first place.”
Unlike others, you didn’t cry.
“No, I didn’t do that until bedtime. I still had the floor exercise ahead of me in the competition and I had to concentrate on that.”
The rest of them did not have to concentrate?
“That’s what bothers me. They don’t know how to compete for a team yet. So far, most of the new athletes have only competed for themselves. When things go wrong, they break down because they lost a good position. But they should know that it’s not that important at the World Championships, that if they drop one mark out of the rankings, they can benefit the team in other disciplines. They should not just think about themselves.”
In Varna they will certainly understand.
“I hope so. I’m curious about it.”
Are you also curious about the result of the championship?
“The only question is how our duel with the Hungarians will turn out. The winners are already clear — Tourischeva and co. I would like Ludmilla to defend her title in the all-around.”
So can you be a fan of your opponents?
“Why not, if they’re better. Ludmila is also an excellent, modest, unpretentious girl. We always talk together when we meet — about gymnastics, of course. About everything else I get on best with Angelika Hellmann, the current GDR champion. We became good friends in Japan. With her, the conversation is the most varied in terms of topics and languages — we speak German-Russian-English.”
We have already discussed friendship. What about love?
“Perhaps sometime later. I’m only seventeen.”
Stadión, October 22, 1974, no. 43
Cesta do hlubin gymnastické duše
Zdeně Dorňákové je už sedmnáct let. Ve třinácti byla nejmladší reprezentantkou, v patnácti nejmladší členkou olympijského družstva, v šestnácti nejmladší absolutní mistryní naší gymnastické historie. Tykali jsme jí a dívali se na ni stále jako na dítě. A ona zatím dospěla — do vzhledu mladé dámy, do vědomého prožívání pohybu, do přemýšlivosti, která nahradila pouhou poslušnost, aniž vyloučila vnitřní kázeň.
„Když dítě začne s gymnastikou, je to pro ně hra. Pak ale nastanou denní tréninky a náhle
sport zapadne do životního režimu už ne jen jako zábavo, ale jako povinnost. Tady v Praze, kde chodím do večerního gymnasia, se mi stal dokonce prvořadou povinností.”
Po jednom závodě jste prohodila, že to snad není normální, když pořád jen běháte, skáčete, poletujete na nářadí. Znamená to, že vám to jako normální nepřipadá?
„Ne, já ten pocit nemám. Mne nikdy nikdo do gymnastiky nenutil, rodiče vždycky zdůrazňovali,
že záleží jenom na mně. Pravda je, že teď cvičit musím, nesmím přestat. Ale je to i z vnitřní potřeby, nedovedu si už představit, že bych neměla a nemohla.”
Můžete definovat, co se vám od začátku na gymnastice líbilo, líbí a vždycky bude líbit?
„Je to sport, který poskytuje estetické zážitky — těm, co se dívají, i těm, co závodí. A navíc, hlavně když nacvičuji nové prvky, uspokojení z toho, že se mi daří překonávat samu sebe.”
Daří se vám to ve všem?
„To ne, ale snažím se. Jako třeba s tréninkem. Můj první trenér Bortel z Valašského Meziřiči kladl důraz na intenzívní přípravu v kratší době. Tady na Strahově mi předpisuji velké dávky. Vypadá to jako rozpor, ale přemýšlela jsem o tom a došla k názoru, že mojí pravdu všichni. Potřebuji kvalitu i kvantitu, trénovat dlouho a přitom naplno. Sama ovšem z toho ještě někdy uhnu, dva dny vydržím jet s plným nasazením, ale třetí den polevím. Tohle musím v sobě překonat.”
Strach z rizika už ne?
„Nikdy jsem ho neměla a nemám. Co se mi vlastně může
stát? Na zem vždycky doletím!”
Při utkání s Kanadou bylo toho létání z kladiny nebývale.
„Cítila jsem se skvěle, až moc, že jsem si říkala — musíš se kontrolovat! Přibrzdila
jsem tedy začátek, nedostala se pořádně do stojky a spadla. Tak jsem se naštvala a poručila si — já si vždycky pro sebe mluvím — teď jeď! Rozjela jsem to, ale po saltu jednonož netrefila nohou na kladinu. Další pád. Pak už mě honil čas, nevyšel mi ani konec a byla z toho katastrofa — 7,4 bodu a samozřejmě i ztráta prvního místa.”
Na rozdíl od jiných jste se nerozplakala.
„Ne, to jsem si odbyla až před spaním. Při závodě mě ještě čekalo prostná a muselo jsem se soustředit na ně.”
Ostatní snad ne?
„To je to, co mě trápí. Neumějí ještě závodit za družstvo. Zatím většina nových závodila jen za sebe. Když se jim něco nepovede, sesypou se, že přišly o dobré umístěni. Měly by ale vědět, že to není na mistrovství světa tak důležité, že když vypadnou jednou známkou z hodnoceni, mohou družstvu prospět v dalších disciplínách. Nemyslet prostě jenom na sebe.”
Ve Varně lo jistě pochopí.
„Doufám, že ano. Jsem na to zvědavá.”
Jste zvědavá i no výsledek šampionátu?
„Jedině na to, jak dopadne náš souboj s Maďarkami. Vítězky už jsou přece předem
jasné – Turiščevová a spol. Ludmile bych přála, aby obhájila titul i v jednotlivkyních.”
Můžete tedy fandit i soupeřkám?
„Proč ne, když jsou lepši. Ludmila je navíc výborná, skromná, nenafoukaná holka.
Vždycky se spolu při setkáních bavíme — o gymnastice samozřejmě. O všem ostatním si
nejlíp rozumím s Angelikou Hellmannovou, nynější mistryní NDR. Spřátelily jsme se hodně
v Japonsku. S ní je rozhovor nejpestřejší co do námětů i co do jazyků — mluvíme totiž
německo-rusko-anglicky.”
Přátelství jsme tedy už naťukly. A co lásko?
„To snad až někdy později. Je mi teprve sedmnáct.”
More Interviews and Profiles