In 1962, Věra Čáslavská won her first all-around title at the Czechoslovak Championships, and heading into the World Championships in Prague, the expectations were high for the star of Czechoslovak gymnastics. The Czech-language sports newspaper Stadión printed an article on Čáslavská, which is part profile, part Shakespearean play, and part fairytale.
Note: A fairytale seems bizarre, but pohádky (fairytales) are a vibrant genre in Czech culture. Čáslavská even wrote one about gymnastics in her autobiography, which you can find translated here.
My Thought Bubble: That said, the combination of fairytale and Shakespearean characters is a bit bizarre, but the profile gives us an idea of how Czechoslovak journalists wrote about athletes at the time.
Ophelia, with the Heart of a Warrior
Stadión, June 29, 1962
She was always very restless. She was still a small child and did ballet and ice skating. She didn’t bring any excuses to the gym. That is why today she is “the” Věra Čáslavská, as you know her.
[Note: You can read about Čáslavská’s early years in this translation of her autobiography.]
You know her from countless pictures, but I must add something more. A piece of blue sky fell into her eyes. Her eyes remind us of Forget-Me-Not flowers. A perfect color photograph will not show them as they are because it is impossible to capture her charm, that unique chic vibe. This experience does not let the sailors sail calmly through the sea, grinds the hearts of poets to tenderness, but stutters the verse…
Unfortunately, this beauty is extremely pale. Everyone around her looks at least sunkissed, but she is Ophelia with the tender beauty of snow. It is not the fault of the poor madman, poor Hamlet. That’s why, Věra, you don’t sleep much and don’t go out to enjoy the fresh air! Five hours of training a day, a job, and distance learning can’t go on forever.
I felt a little sorry for her youth. That’s why I started talking to her in the language of grandmothers and children. But we still need to put the fairytale together. There was a sad princess in her, the prince from the other castle had unworthy brothers who wanted to harm them, then there was an excellent crow, the source of endless life, water… Firebird, combined with Grandpa The Wiseman, spiced up by Gingerbread House and our imagination and fantasy.
She immediately had a sparkle in her eyes because she likes fairytales, cream cakes, and stuffed peppers. And spicy pepper as well; who would say that? However, there is no one to tell her fairytales, and all the cakes are simply attacking the figure of a gymnast more than one could wish and hope for. However, many cakes will be eaten when the World Cup is over. Either out of joy or out of grief. And there will still be room for ten stuffed peppers. That’s her regular meal. No dumplings.
This is our child, even if her last name has been part of many registers of betting machines for years. What’s more — if she is part of the headlines, she gets the biggest fonts. She was only a month over fifteen years old and had already appeared in the national team of Czechoslovakia.
Fifteen… What were her classmates doing? Did they try on the most vivid shade of nail polish, exaggeratedly underlining the contours of their lips? Night after night, they enjoyed the dancefloor with the other girls and wondered how to look seductive through the blue flame of a cigarette and look as graceful as possible.
And Věra competed for the national team of a renowned world name. She was only a year older, and as the youngest of sports gymnastics, she became the darling of the Lužnik family. The year was 1958, the famous sports champion Eva Bosáková was at the top of perfection with two gold medals at the Moscow World Championships, and Věra Čáslavská was the card that would only be the trump card in the following rounds. However, even then, she competed on the “silver” team. They are all excellent parts of this team.
The future could already be told from Věrča’s hand. All you had to do was take her girl’s hand, recognize, and divine: these calluses prove that you work hard on the bars honestly. You have a highway-wide journey ahead of you to the most glorious future if you don’t throw a blinker on the blind alley of being overly satisfied with yourself.
We didn’t notice the intermittent pink light turning off the main road. Growing up in a family with many children is always an advantage. No one should ever spoil an exceptional child with admiration. Also, the ninety-year-old grandfather from Louny watches his granddaughter from Prague with only reasonable attention; without glasses, he skims through the sports sections in the newspaper to see if Věra by any chance has fallen off the “beam”…
Grandpa, do not worry, although your granddaughter has an optional routine on the balance beam as daring as any competitor in the world. It’s been three years, and no one is trying to imitate her. Or on parallel bars, the ones with uneven bars, she does a double spin from the start on the lower one, and at the end, from the higher bar, she spins a back hip circle and dismounts with straddled legs over the lower bar. So that you understand, Grandpa: this is as hilarious as if you had visited three pubs in your twenties on Friday night and ordered a raspberry soft drink.
And what about floor exercise? We are looking at 144 square meters of artistic expression. Those eyes that don’t allow the sailors to sail peacefully in the sea don’t perceive the entire Palace of Sports in Stromovka. But everyone perceives Věrka as a miracle! The music is in motion, so the accompanying piano is almost disturbing. Tenderness of movements! That’s how gently the dream comes, and the wind caresses the softest feather on the stage. Elegance that smells like a girl’s hair, even if, in the 87 seconds of the optional routine, there is a layout salto with a landing on one leg, a side aerial, and a layout somersault into the split.
How much hard work is well hidden behind that ease? One could watch Věrča’s optional routine until the day after tomorrow, but if she has to repeat it fifteen times a day, there must be much love for the sport not to be caught in indifference. Hard work that must not become a duty. You won’t notice stiffness in graceful movements. Věrka has to look at work in the mirror many times, so that she will one day not be [Albert] Azaryan [a Soviet male gymnast known for rings] but [Olga] Skálová from National [a famous Czech dancer]. You see, even to the theatre, she does not go to enjoy; she goes there to work.
And she wanted to be a ballerina! That’s actually how it all started. Ballet pointe shoes have almost directly replaced children‘s slippers. She left her figure skating boots with a promising regional title deep down in the drawer at fourteen.
Věra Čáslavská is no longer a small girl who was applauded, not only because she is good but also because she is young. The novice became an experienced pillar of the Czechoslovak team. She celebrated only twenty Mays in her life and she is already our best gymnast! She won over Astakhova and Föst in April’s Czechoslovak-USSR-GDR tri-meet. She defeats her discoverer and former teacher, Bosáková. In 1959, she became the European champion on the balance beam. Having such a reputation is disadvantageous. Every word that has ever been said about Čáslavská’s sporting excellence suddenly evokes an unpleasant feeling. Věra, however, can get rid of everything around her. When she rubs her hands with magnesium, she doesn’t know who she is, that she has a brother Vašík, sisters Eva and Hana, that she lives at number 25 Sokolovská Street, and that she has this huge share of responsibility.
And that’s good. She doesn‘t have to rush to get started. The horse will wait, and Věrka will continue to rub the magnesium into her palms while mixing it with nervous sweat during prolonged absorption. Čáslavská knows what she wants and what she can do. Not even the excellent performance of her competitors will crush her own story; on the contrary, she will add something more because she is a fighter. Only the essential thought remains in her mind: Don’t hold your head like a ram! Walk with an unathletic, flexible step! The jump must come from the toes! Breathe in — inhale, inhale, inhale! You vault far, not high! The reach must be tight! Keep your toes pointed until the landing! Stand firmly on the mat and keep standing!
What all must happen in those few seconds in that lovely curly head! Knees won’t play the xylophone jingle of fear even at the World Cup. Be sure about that! That’s because she never made a twist to be mediocre. With coach Láďa Prorok, she is constantly improving something. Those who are talented and diligent must be successful! The nervousness of competitors is usually living proof of sloppy preparation. Věrka’s confidence during competitions is essential to proof of hard work in the gym. Therefore, the sun cannot play with Čáslavská properly during the day. That’s why the paleness with the tender beauty of the snow…
The sweet cakes will be eaten, and not a single salty tear will trick down the face. Then, later, she will catch up on exams at school. We also have a fairytale left: Once upon a time, there was a good princess, she was exercising in the sports palace, all the lights shone on her aura, the dragon Stage fright wanted to eat her alive, but she fought him away by herself, the knights didn’t have to gallop for help. The princess did not live in the palace but in Karlín. It is a positive phenomenon. They show her as a role model to young people. And for that performance, because she was very talented, she also got a medal…
Věrka Čáslavská probably won’t like this fairytale. It’s an excerpt from a personnel report. This one won’t inspire anyone, let alone the HR department clerk. That’s why I’m already thinking about a different fairytale.
JAN POLEŠOVSKÝ.
Ofelie se srdcem bojovníka
29. června 1962
Odjakživa s ní šili všichni čerti. Když byla jen o hlavu větší než kropicí konev, baletila a bruslila. Do tělocviku nenosila omluvenky. Proto je z ní dnes Věra Čáslavská, jak o ní víte.
Znáte ji z nesčetných snímků, musím je však doplnit. Do očí jí spadl drobet nebe. Pomněnky se na vás koukají. Sebedokonalejší barevná fotografie je neukáže věrně, protože nepostihne půvab, neznající fikanost. To je pohled, který plavcům nedává klidně plout mořem, básníkům obrušuje srdce do něhy avšak verš zadrhuje…
Tomu půvabu bohužel pomáhá nesportovní bledost. Všichni kolem jsou bronzoví, ona však Ofelií s něžnou krásou sněhu. Není to vina ubohého šílence, chudáka Hamleta. To je tím, Věro, že málo spíš a nechodíš na vzduch! Pět hodin tréninku denně, zaměstnání a ještě dálkové studium se nedá věčně táhnout.
Trošku mně bylo jejího mládí líto. Začal jsem proto s ní hovořit řečí babiček a dětí. Jenže tu pohádku jsme ani spolu nedali dohromady. Byla v ní strašně smutná princezna, princ odnaproti
měl nehodné bratry, kteří jim chtěli ublížit, pak tam byla strašně hodná vrána, náprstek živé vody… Pták ohnivák, kombinovaný Třemi vlasy děda Vševěda, šmrncnutý Perníkovou chaloupkou a naší fantazií.
Hned byla ve svém živlu, protože pohádky, krémové rakvičky a plněnou papriku má ráda. A ostrou, nezdárnice. Pohádky jí však nemá kdo vyprávět a cukrářské dobroty jsou s figurou sportovní gymnastky na válečné noze. Až však bude po mistrovství světa, mnoho, mnoho rakviček vezme za své. Buď z radosti nebo ze žalu. A ještě zbude místečko na deset plněných paprik. To je její norma. Bez knedlíků.
Takové je naše dítě i když její příjmení už roky padá v jemném ševelení matriček sázecích strojů. Ba co víc — dostává se do titulků z největších typů písma. Měla jen nějaký měsíc přes patnáct roků a už se objevila v národním mužstvu Československa.
Patnáct… Co dělaly její rostenky? Zkoušely nejkřiklavější odstín laku na nehty, přehnaně podtrhávaly vlnovku svých. rtů, opájely se večer co večer šalbou tancovaček a dumaly, jak co nejpůvabněji se šilhavě zadívat do modravého plamínku cigarety?
A Věra nastupovala za národní družstvo zvučného světového jména. Bylo jí jen o rok více a jako benjamínek sportovní gymnastiky stala se miláčkem Lužniků. Psal se rok 1958, zasloužilá mistryně sportu Eva Bosáková byla s dvěma zlatými medailemi moskevského mistrovství světa vrcholem dokonalosti, Věra Čáslavská kartou, která bude teprve v dalších kolech trumfem. Avšak již tehdy závodila ve „stříbrném“ družstvu. V takovém jsou vlastně všechny výborné.
Budoucnost se už tehdy mohla vyčíst z Věrčiny ruky. Stačilo vzít její dívčí pacičku, poznat a věštit: tyhle mozoly dokazují, že dřeš na bradlech poctivě. Máš před sebou dálnicově širokou cestu k nejslavnější budoucnosti, nehodíš-li blinkr do slepé uličky sebeuspokojení.
Přerušované růžové světélko odbočení z hlavní cesty jsme nezahlédli. Vyrůstat v rodině početných dětí je vždy výhoda. Nikdo nemá kdy pokazit výjimečné dítko obdivem. Také devadesátiletý dědeček z Loun sleduje vnučku z Prahy jen s přiměřenou pozorností; bez brýlí přelétne sportovní rubriky, zda Věra nespadla z „kladriny“…
Dědečku, nebojte se, ačkoliv má vnučka volnou sestavu na kladině tak odvážnou jako žádná konkurentka na světě. Už tři roky, a nikdo se jí ani nepokouší napodobit. Nebo na bradlech, těch pajdavých, o nestejné výši žerdí, udělá z náskoku, na té nižší, dvojitý toč, na závěr ze vzporu na vyšší žerdi točem vzad prohnuté salto a skočí roznožmo přes nižší žerď. Abyste, dědečku, opravdu rozuměl: to je něco tak furiantského, jako kdybyste byl ve svých dvaceti letech vymlátil tři hospody a poručil si malinovku.
A což teprve v prostných! To přímo srkáme 144 čtverečních metrů uměleckého projevu. Ty oči, které plavcům nedávají klidně plout mořem, nevnímají plný sportovní palác ve Stromovce. Jenže Věrku vnímají všichni do posledního živáčka! Hudba je v tom pohybu, takže doprovodný klavír skoro i trošku ruší. Něha pohybů! Tak něžně asi přichází sen a vítr laškuje s nejjemnějším pírkem. Elegance, která voní dívčím vlasem, i když v těch 87 vteřinách volné sestavy prostných je prohnuté salto s dopadem na jednu nohu, přemet stranou vzad a prohnuté salto do rozštěpu.
Kolik je za tou lehkostí dřiny!? Na Věrčinu volnou sestavu by se dalo dívat do pozítří, má-li ji však ona denně opakovat patnáctkrát, musí v tom být hodně lásky ke sportu, aby se nepřistihla při lhostejnosti. Dřina, která se nesmí „stát povinností. Tvrdost nepostřehnete v ladných pohybech. Aby opravdu ne, i do zrcadla se Věrka musí dívat pracovně, aby z ní jednou nebyl Azarjan, ale spíše Skálová z Národního. Vidíte, ani do divadla nechodí jinak než pracovně.
A chtěla být přece baletkou! Tak vlastně začínala. Baletní špičky nahradily málem přímo capáčky. Ve čtrnácti letech pověsila na hřebíček krasobruslařské boty s nadějným krajským titulem.
Věra Čáslavská už není bažantík, kterému se tleskalo, nejen proto, že je dobrý, ale také že je mladinký. Z novicky se stal zkušený pilíř družstva ČSSR. Žila teprve dvacet květnů a již je naší
nejlepší gymnastkou! V dubnovém trojutkání ČSSR-SSSR-NDR porazila Astachovovou i Fóstovou. Poráží svou objevitelku a dřívější učitelku Bosákovou. V roce 1959 se stala mistryní Evropy na kladině. Mít takový věhlas je nevýhodné. Každé slovo, které kdy bylo o sportovní dokonalosti Čáslavské vyřčeno, najednou nabývá nepříjemně na váze. Věra se však dovede oprostit od všeho kolem. Natírá-li si ruce magnéziem, neví, čí je, že má bratra Vašíka, sestry Evu a Hanu, že bydlí na Sokolovské ulici číslo 25 a že na ní leží tolik odpovědnosti.
A to je dobře. Na rozběh nemusí pospíchat. Kůň počká a Věrce při delším pohroužení do sebe neprosákne magnéziem do dlaní nervózní pot. Čáslavská ví, co chce a co umí. Ani výborný výkon konkurentek ji nezdrtí, naopak dodá cosi válečnického. V mysli zůstává jen to nezbytné: Nedrž hlavu jako beran! Prchej neatletickým, zbrojným krokem! Odraz musí jít ze špiček! Nadýchnout — vdechnout, nadýchnout, vdechnout! Skáčeš do dálky ne do výšky! Dohmat musí být úzký! Špičky měj prohnuté až do samého doskoku! Do žíněnky se zapíchni a stůj!
Co všechno se musí za těch několik vteřin odehrát v té kudrnaté centrále! Kolena nezahrají xylofonovou znělku strachu ani na mistrovství světa. To si pište! To proto, že nikdy nehodila blinkr do slepé uličky sebeuspokojení. S trenérem Láďou Prorokem věčně něco vylepšuje. Kdo je nadaný a k tomu ještě pilný, musí mít úspěch! Nervóza závodníků je většinou živým svědomím lajdácké přípravy. Věrčina jistota při závodech je základním vkladem odměny za dřinu v tělocvičně. Čáslavskou si proto slunce nemůže pořádně prohlédnout. Proto ta bledost s něžnou krásou sněhu…
Rakvičky se budou jíst a do jejich sladkých drobečků neskane jediná slaná slzička. Potom se doženou zkoušky ve škole. I na pohádku nám zbude: Byla jednou jedna hodná princezna, cvičila ve sportovním paláci, všechna světla ji ozařovala, chtěl ji sežrat drak Tréma, ale ona ho zahnala sama, rytíři nemuseli přicválat. Princezna nebydlela v paláci, ale v Karlíně. Je kladným zjevem. Mladým ji dávají za vzor. A za to cvičení, protože byla moc, moc šikovná, dostala i nějakou medaili…
Věrce Čáslavské se tahle pohádka pravděpodobně nebude líbit. Je to úryvek z kádrového posudku. Ten nenadchne nikoho, natožpak úřednici kádrového oddělení. Proto už přemýšlím o jiné pohádce.
JAN POLEŠOVSKÝ.
More on 1962
One reply on “1962: Čáslavská — “Ophelia, with the Heart of a Warrior””
That was quite a lot to process. Like a fever dream.