Edvard Mikaelian was part of the Soviet teams that finished second at the 1972 Olympics and 1974 World Championships. In the lead-up to the Munich Olympics, he finished sixth at the USSR Championships and fourth at the USSR Cup. At the Olympics, he tied for 20th in the all-around.
The following interview, printed in the Czechoslovak weekly Stadión, fleshes out the character of one of the lesser-known members of the Soviet men’s team. It portrays him as a trendy, fashionable citizen of the world, who loved both ballet and American rock and roll, including the Rolling Stones, Jimi Hendrix, and, of all things, the musical Jesus Christ Superstar.
Note: This profile includes an anecdote that would no longer be socially acceptable to print today.
A Picture from Yerevan
There is no point in going into battle against a gunslinger with a fleur in hand. If he cannot be expected to give up the proven weapon, then it is necessary to resort to the pistol as well, if there is to be any chance of success in a mutual encounter.Soviet gymnasts have been trying to break the hegemony of the Japanese for years, but the dominance of the sons of the Far Eastern country remains unshaken. So how to take them on? The greatest weapon of the Japanese is excellent technique, which is extremely easy to master thanks to their small, flexible figures. So focus your selection on similar types!
A subtle boy with coal-black hair appeared in the Olympic team selection for Munich. He also appeared in the interstate match against Czechoslovaks in Ostrava and easily won.
Do you know, Edvard Mikaelian, that you resemble the Japanese?
“Nah,” he drawled in disbelief. Then he squinted his eyes with both index fingers, “Only like this” It was accurate. Klukovsky burst out laughing.
While performing, I pointed out. I was referring to his set on rings, where he is like a toy whirling, doing giants with his arms outstretched, where, together with Boiko, he successfully attempts an inverted cross, the legendary element of our Hudek, his floor exercise, in which he flaunts his agility and at the same time is extremely balanced and elegant as he tumbles the most difficult acrobatics, and especially his “Japanese” horizontal bar, on which he is no match for the masters of this apparatus.
“Nakayama is my role model,” it almost didn’t need to be said. “I was on a trip to Japan in December, and it was very informative for me. I consider the mastery of progressive technique and the cultivated elegance of movement to be the most important in gymnastics.”
He does not discard this selected elegance after the competition together with his stretch pants. As he sat there — in flared jeans with a wide leather belt, in a fashionable t-shirt made of fine velour with laces at the neck, in patent leather shoes, sleek and wholesomely confident, with natural gestures and a kind demeanor — the twenty-two-year-old Armenian gave the impression of a movie hero rather than adherents of such a demanding sport as gymnastics.
You have already traveled a lot — I followed up on the mention of Japan.
“Enough for my age. France, Iran, Iraq, Yugoslavia, Hungary, Cuba. We are now flying from you to Finland.”
If you didn’t live in Yerevan, where would you like to live — I had to ask.
“I wouldn’t want to live anywhere else but Yerevan. But I would like to see Hvar in Yugoslavia, for example. It’s beautiful there.”
If you travel, do you know foreign languages?
“Yes, of course. English and Russian, of course.” Surprise first on one side, then on the other. Finally an explanation.
“In Armenia, there are schools with either Armenian or Russian as the language of instruction. I went to the Armenian one, and the physical education institute that I am attending for the fourth year is Armenian. Russian and English were compulsory foreign languages.”
So will you be a coach one day?
“A coach or a teacher. However, my profession will always have something to do with gymnastics, that’s already a family burden. My uncle Vačik Okupian was the European champion of military units and he brought me to the gym twelve years ago. Later also my brother Ruben.”
In this sport, no one rises to the top after two or three years. Six years is the minimum. After six years of preparation, Edvard Mikaelian took second place at the Youth Spartakiad in Leningrad. It didn’t even mean anything yet. He came to the attention of the wider public only at last year’s Spartakiad of Nations, when he held third place until the last discipline. He then fell from the pommel horse, down to ninth place.
“Nevertheless, I was then accepted into Olympic training.” Apparently, the foresight of the experts won over the immediate setback. Also at the recent USSR Championship, he messed up his placement with an accident on pommel horse. (The Japanese don’t really like this discipline either.)
Don’t you like to perform on it?
“On the contrary, it is my favorite discipline. Unfortunately, also the most difficult. But I really like all-around, and that’s probably where my strength lies.”
And the weakness?
“Until last year, the volatility of form. I wanted to have too complex sets and then I couldn’t manage them during the competition. This year, I’m already fine. I was third at the match in Hungary, the same in Yugoslavia, sixth at our championship even after a setback, and first here at your place.” As if to celebrate, he lit a cigarette.
But but…
“I smoke only occasionally, one or two cigarettes a day.”
Alcohol?
“I don’t have to have any at all. Sometimes, though, I have to drink.’
He doesn’t seem to be too fond of food either. Sixty kilograms for a man with a height of 165 cm is less than more. “I eat three times a day — soups, meat, little bread, much tea.”
Hobbies?
“Hockey — for watching. Ballet just like that. And pop music; Jimi Hendrix, the Rolling Stones, Jesus Christ Superstar. For watching and dancing.”
Girls too?
“One named Russana. She’s eighteen, has black hair down to her waist, is the gymnastics champion of Armenia, and we’re going to get married after the Olympics.”
Whether you get there or not?
“Yes. I hope to be there though. And I hope even more.. .”
The Japanese are very strong though.
“But not invincible. If we put the same competition against them, we can win. They are sovereign when they already lead by two or three points. However, when the course is even, they are as mentally unstable as anyone else.”
Stadión, May 9, 1972
Šlika z Jerevann
Nemá smysl nastoupit do boje proti pistolníkovi s fleuretem v ruce. Nelze-li očekávat, že se on vzdá osvědčené zbraně, pak je nutno přistoupit také na pistoli, má-li být nějaká šance na úspěch ve vzájemném střetnutí.
Sovětští gymnasté se po léta snaží rozbít hegemonii Japonců, ale nadvláda synů země Dálného východu zůstávé zatím neotřesena. Jak na ně? Největší zbraní Japonců je vynikající technika, kterou si neobyčejně snadno osvojuji díky svým malým, pružným postavám. Zaměřit tedy výběr na podobné typy!
V olympijském výběru sborné komandy pro Mnichov se objevil subtilní chlapec s vlasy černými jako uhel. Objevil se i při mezistátním utkání s Čechoslováky v Ostravě a hladce vyhrál.
Víte, Edvarde Mikaeljane, že se podobáte Japoncům?
„Něěět,“ protáhl nevěřícně. Pak si oběma ukazováčky zešikmil oči: „Jedině takhle“ Bylo to přesné. Klukovsky se rozesmál.
Při cvičení, podotkla jsem. Měla jsem na mysli jeho sestavu na kruzích, kde jsou pro něho hračkou veletoče o napjatých pažích, kde se spolu s Bojkem úspěšně pokouší o rozpor střemhlav, legendární prvek našeho Hudce, jeho prostná, v nichž se štičí mrštností a přitom nesmírně vyváženě a elegantně skáče nejobtížnější akrobacii, a zejména pak jeho „japonskou“ hrazdu, na které si s mistry tohoto nářadí v ničem nezadá.
„Mým vzorem je Nakajama,“ skoro ani nebylo třeba to připomínat. „Byl jsem v prosinci na zájezdu v Japonsku a bylo to pro mne velice poučné. Za nejdůležitější v gymnastice pokládám zvládnutí progresivní techniky a kultivovanou eleganci pohybu.“
Tuto vybranou eleganci neodkládá po závodě spolu se šponovkami. Jak tam seděl — v rozšířených džínsech se širokým koženým pásem, v módním tričku z jemného veluru se šněrováním u krku, v lakových střevících, uhlazený a zdravě sebevědomý, s přirozenými gesty a milým chováním —, působil tento dvaadvacetiletý Armén spíše dojmem hrdiny filmového plátna než vyznavače tak náročného sportu, jakým je gymnastika.
Hodně jste už cestoval — navázala jsem na zmínku o Japonsku.
„Na svá léta dost. Francie, Írán, lrák, Jugoslávie, Maďarsko, Kuba. Od vás teď letíme do Finska.“
Kdybyste nežil v Jerevanu, kde byste chtěl žít — nedala mi zvědavost.
„Nechtěl bych žít nikde jinde než v Jerevanu. Ale rád bych se například ještě někdy podíval na jugoslávský Hvar. Je tam nádherně.“
Cestujete-li, znáte jistě cizí řeči?
„Ano, ovšem. Anglicky a rusky samozřejmě.“ Údiv nejdřív na jedné, pak na druhé straně. Nakonec vysvětlení.
„V Arménii jsou totiž školy buď s arménským nebo ruským vyučovacím jazykem. Chodil jsem do arménské ai tělovýchovný institut, který navštěvuji čtvrtým rokem, je arménský. Ruština a angličtina byly povinnými cizími jazyky.“
Budete tedy jednou trenérem?
„Trenérem nebo učitelem. Vždycky však bude mít mé povolání nějakou spojitost s gymnastikou, to už je rodinné zatížení. Můj strýc Vačik Okupjan byl mistrem Evropy vojenských složek a ten mě přivedl před dvanácti roky do tělocvičny. Později i mého bratra Rubena.“
V tomto sportu se nikdo nevyšvihne -po dvou třech letech do popředí. Šest roků je minimum. Po šesti letech přípravy obsadil Edvard Mikaeljan druhé místo na spartakiádě mládeže v Leningradu. Ani to ještě nic neznamenalo. Do povědomí širší veřejnosti se vetřel teprve při loňské spartakiádě národů, kdy si do poslední disciplíny držel třetí místo. Potom spadl z koně našíř, a tím až na devátou pozici.
„Přesto jsem byl tehdy přijat do olympijské přípravy.“ Prozíravost znalců zřejmě zvítězila nad okamžitým nezdarem. Také při nedávném mistrovství SSSR si pokazil umístění právě nehodou na koni našíř. (Ani Japoncům tato disciplína zrovna nesedí.)
Necvičíte na něm rád?
„Naopak, je to moje nejoblíbenější disciplína. Bohužel také nejtěžší. Mám ale doopravdy rád celý víceboj a v tom je zřejmě moje sila.“
A slabina?
„Do loňského roku nestálost formy. Chtěl jsem mít příliš složité sestavy a při závodě jsem je pak nezvládl. Letos jsem už v pořádku. Při utkání v Maďarsku jsem byl třetí, stejně tak v Jugoslávii, na našem mistrovství i po nezdaru šestý a tady u vás první.“ Jakoby na oslavu si zapálil cigaretu.
Ale, ale…
„Kouřim jen výjimečně, jednu až dvě cigarety denně.“
Alkohol?
„Nemusím mít vůbec. Někdy však musím připít.“
Ani jídlu zřejmě příliš neholduje. Šedesát kilogramů u muže s výškou 165 cm je spíše méně než více. „Jím třikrát denně — polévky, maso, chleba málo, hodně čaje.“
Záliby?
„Hokej — na koukání. Balet právě tak. A pop music; Jimmy Hendrick, Rolling Stones, Jesus Christus, Super Stars. Na koukání i tancování.“
Tedy i dívky?
„Jedna jménem Russana. Je ji osmnáct, má černé vlasy až po pós, je gymnastickou mistryni Arménie a po olympiádě se budeme brát.“
Ať se tam dostanete nebo ne?
„Ano. Ale doufám, že tam budu. A doufám ještě víc.. .“
Japonci jsou však velmi silní.
„Ale ne k neporažení. Postavíme-li proti nim stejnou konkurenci, můžeme vyhrát. Jsou suverénní, když už vedou o dva tři body. Když je však průběh vyrovnaný, jsou psychicky labilní jako kdokoliv jiný.“
MÍLA HANZLÍKOVÁ
More on 1972